Před více, než třemi lety jsem vám nabídl svou manželku – a stále nic

No dobrá, tak já si ji tedy nechám.   Nyní hledám někoho, kdo by se ujal mě. Někoho, u koho bych mohl strávit minimálně osm hodin denně...

Je to tak, ani nyní si nic nevymýšlím. Doopravdy hledám někoho, kdo by se mě ujal. Někoho, u koho bych mohl strávit alespoň osm hodin denně. Ale raději déle, abych mohl být co nejvíce užitečný. Najde se někdo takový, prosím?

Ano, já vím, že pokud chci, aby se mě někdo ujal, měl bych mu nejdříve sdělit všechny své dobré vlastnosti, abych ho správně zaujal, získal jeho pozornost a vybudoval v něm pocit, že mě chce a že beze mě už vlastně ani nemůže být.

Jenže já jsem jiný, možná nejsem ani normální, ale každopádně jsem fér. A tedy začnu svými vlastnostmi, kterými se nelze chlubit, které jsou špatné a leckteré z nich navíc nezměnitelné.
Nejsem manuálně zručný, manželka by zřejmě ani nepoužila slova nešikovný, ale takzvaně levý. Prý jsem maximálně tak dobrý, abych někomu něco podával, ale samostatná práce… A s tím už doopravdy nic nenadělám.
 

Mimo svého rodného jazyka již neovládám žádný jiný. Kdekdo na mém místě by se pochlubil angličtinou, já prý jsem na úrovni B1, ale i kdyby, tak je to málo. Ano, leccos si přečtu a porozumím tomu. V anglicky mluvících zemích bych zřejmě nezabloudil, ani nezemřel hlady. Ovšem, než já sesmolím větu v anglickém jazyce, tak jiný má už přečtený článek v novinách.
Navíc mám asi obličej bodrého Angličana. Proč jen se ptají ti anglicky mluvící lidé vždycky mě? A to, i když jsou okolo i jiní lidé?
 „Hello, can you please tell me how do I get to the National Museum?“ Ptají se mě sympatičtí manželé na zastávce tramvaje. No potěš prsa, a co teď? „Vždyť já vám, pane, dobře rozumím, ale budete rozumět vy mně?“ Říkám si v duchu. „You know…“ Začínám. „…go by tram number six…“ Pokračuji pomalu a hledám další slova (sakra, jak jen se řekne přestoupit), zatímco se tramvaj blíží k naší zastávce. Ježíš, vždyť já jim to nestihnu vysvětlit. „Get up, get up, please.“ Říkám jim na poslední chvíli zvýšeným hlasem. Manželé rychle a překvapeně nastupují, mávají mi a usmívají se, ale ty jejich úsměvy… Jsou takové nějak zvláštní.
„Hello, can you please tell me where is the nearest toilet“? Ptá se mě pán nedaleko stanice metra. Tak a tohle je ještě větší rychlovka. Samozřejmě, vy si řeknete, jak je to jednoduché, snad v každé stanici metra jsou záchody. Vždyť odpověď je nasnadě.  Ano, to je pravda, však se dá „mluvit“ i rukama. Ale já to chci hezky vysvětlit anglicky. Ne, nebojte se, zde se vás již svými neznalostmi anglického jazyku trápit nebudu, zkrátím to. Než jsem to pánovi stihl vysvětlit, odešel. Šel poměrně rychlým krokem, nohy tak nějak příliš u sebe, ruce jsem neviděl. Ach jo, a já jsem se mu snažil tolik pomoci.

A co mé dobré vlastnosti, co vám mohu nabídnout já?

 - jsem komunikativní, zodpovědný, spolehlivý a pečlivý
 - stále a rád se učím novým věcem
 - jsem pevným optimistou
 - MS Office jsou mých hobby
 - aktivně a rád řídím automobil

Přesto, že jsem tak trochu exhibicionista, tak se více pochválit nedovedu a snad ani nechci. Avšak kdyby o mě někdo stál a chtěl více informací, životopis, či obojí, stačí napsat do komentáře a já do odpovědi uvedu svou e-mailovou adresu. 

 Navazuje na blog https://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=481696