Z lásky k lásce

Tropím hlouposti. Nacházím se zase jednou v období, kdy zamilovaná až po uši nejím ( dobře, čokoládu ano) nespím ( dnešních jedenáct hodin bylo výjimkou a můžou za to 12 hodinové procházky posledních x dnů) nemyslím ( ano, nad ním ano) a maluji si všechno do detailů..

Jsem taková ta racionální,  přmočará, v dobrém i zlém pomáhající_ kamarádka. Jakmile jde o mě, ztrácím rozum, nadhled a jakoukoli schopnost racionálního uvažování. Dokážu vyřešit všechno a pohnout se ze zero to hero_ doslova, nejde-li o mě.

Když se situace otočí, nezůstávám bezradná a uplakaná, naopak, spřádám teorie / nelogické / v můj prospěch, většinou i neprospěch, visím na telefonu, hodiny, ne-li dny a noci ve snaze se někam pohnout, rozebrat každé jeho slovo, dotek, přestože jediné, co všechny moje situace potřebují, je ČAS a trochu méně tlačit na pilu.

Když ta fáze zamilovaní pomine, kroutím sama nad sebou hlavou, směju se, občas taky pláču, jak jsem mohla být tak strašně hloupá a vždycky si říkám, že se příště raději rozběhnu proti zdi než psát vyznání plná klišé, tulit se, vztekat se nad hloupostmi, málem se přestěhovat do země, kde Evropa je jen slovo a rozčilovat se nad jejich logikou a zase jsem schopna radit a na svou obranu musím podotknout, že většinou mé rady mají hlavu a patu.

Nicméně pořád jsem v té fázi, kdy zklamaně koukám na telefon, asi už od devití, ale od devíti v pátek večer, kdy si každou noc nechávám zdát ten dobrý konec a kdy poslouchám ne/příjemné rady od těch mě podobných včetně čekej, nečekej, napiš, nepiš, leť, neleť, vykašli se na to, bojuj..

Všechny jsme stejně chytré, nejde-li o nás samotné. Ale protože dneska svítí sluníčko, ptáci zpívají a všechno se zelená, tak se ještě nechci z toho snu probudit a ještě jednou mu pošeptám :" I want to make babies on the beach under the stardust.. "

A pak se z týhle šlamastiky budu léčit měsíce, vyprávět, že jsem chtěla vařit, žehlit, prát a nezlobit..

Věčný koloběh. Dokud jsem nepotkala Tebe.. zdá se.