Z deníku sběračů kiwi

Pod kiwi trávíme už třetí měsíc. Zatímco první dva měsíce jsme kiwi protrhávali, aby se sběru dočkali jen ty největší, nejkrásnější kiwi, třetí měsíc je to tady. Sběr, vyvrcholení celého roku. Kiwi, zejména zlaté, je na NZ neskutečný byznys a podmínky sběru jsou dost přísné. Tak začneme.. 

Den první, pondělí. Zmatek nad zmatek, spoustu slunce a sad, kde to máme k autu dva kilometry. Kvůli vlhkosti a aby se kiwi nepoškodilo, se sběr začíná až v 11 dopoledne a končí v 7 večer, těsně před soumrakem. Na sadu je 120 sběračů, 7 supervisorů, 7 řidičů traktorů, kteří kiwi odváží, 3 kontroloři kvality. Kiwi nesmí zůstat ani kraťounká stopka, poškodila by další.. Na prsou máme 20kilový “bag”, do kterého kiwi něžně pokládáme jedno vedle druhého.. Honza se těší, já se děsím. 

Den druhý, úterý. Po čtvrthodinové procházce k bloku, kde trháme, začínáme nanovo. Díky pozdravu slunci (který Honza přejmenoval na pozdrav zdi, když ho provádím doma) mě skoro nic nebolí, jen trochu ztuhlá záda a ramena.. Nicméně nic dramatického a kromě tepla – vypadá to jakoby se nakrátko vrátilo parné léto, je to docela v pohodě. Jasně, že si dovedu představit práci bez bagu plného kiwi na břiše a rukou konstantně zdvihlých nad hlavou při trhání, ale.. o dva dolary víc než minimálka je přesvědčivý argument..

 Den třetí,  středa. Na záchod jezdíme na kole a musíme dávat pozor, aby nás nezajel traktor. V týmu 17 sběračů nasbíráme denně kolem 18-20 tun ovoce. Každé kiwi má hodnotu +/-  1 NZ dolaru.. Myslím, že už chápu všechen ten ruch kolem čištění bot, dezinfekce rukou a hledání stopek, která prý jediná poškodí dalších deset kiwi. Zatím docela zvládám, Honzu práce moc baví, akorát přichází úplněk a Honza nespí.. (to ještě nevím, že za pár dnů mě čeká to samé) Plná energie peču lasagne a vymýšlím jídelníček na další dny.

Den čtvrtý, čtvrtek. S nadšením a hrdostí opakuji, že na mě zatím krize nepřichází, nicméně se pro jistotu začínám cpát energy čokoládou. O každé pauze jeden dílek. A taky hodně jídla a vody. Vydáváme hodně energie, krom přestávek se 8 hodin nezastavíme, Honza naplní průměrně jeden bag za dvě minuty..

 Den pátý, pátek. Dnes je na Zélandu státní svátek, každou hodinu práce máme placenou x1.5. Hurá. Kolem půl sedmé večer mi začnou mravenčit prsty. A padne na mě taková ta těžká únava, jakoby přes Vás někdo položil deku plnou peří.. Ještě půl hodiny rytmicky zvedat ruce a sbírat. Volno, zdá se, je v nedohlednu.. 

Den šestý, sobota. Víkend pro nás přestal mít klasický význam už před třemi měsící. V sobotu se pracuje téměř vždy. Nicméně aspoň neděle, neděle kdyby byly volné.. Po pátečním mravenčení ani památky a v sedm večer mám tolik energie, že bych klidně šla ještě sbírat s čelovkou. Tím nám vyhrožují, když se nebude stíhat..

Den sedmý, neděle. Tamtamy říkají, že snad v úterý by mohlo být volno. Slunce pálí a já celou noc nespala. Začínám být přetažená. Ráno místo čaje piju coca colu a o přestávce na chvíli usnu. Naštěstí se mi nezdá o kiwi a den je hned krásnější.. Půlka týmu má kocovinu a trpí jak psi, Honza jako každý den naplní tři bagy za dobu, co ostatní zhruba jeden..

Den osmý, pondělí. Zase je svátek, po lehké nákupní hysterii, kdy jsou asi kiwáci víc překvapení než my, že je 2 dny v obchodech zavřeno, i my nakupujeme. Hlavně víno, skleničku k večeři na lepší spánek. Moc nepomáhá a tak další den sotva pletu nohama.. Přichází kontraktor s tím, že se bude pokračovat až do doby, než bude pršet. Nejbližší předpověď je pro čtvrtek. Celý tým se jen nervozně pousmívá..

Den devátý, úterý. Sotva pletu nohama a když se ve tři odpoledne řekne, že jen co doděláme kus dalšího bloku, tak končíme, seberu poslední zbytky sil a trhám jak o život. Což by pomohlo, kdyby zbytek týmu zásadně nezpomalil a tak bezmocně zůstáváme v práci skoro až do konce. Honza jede sám na nákup a pro sushi. Po celém dni, kdy jsem únavou nemohla ani jíst, si dám pár kousků sushi a usínám.. V noci se probouzím s rukama před sebou ve vzduchu a s pohybem, jako bych trhala kiwi..

Den desátý, středa. “Když nemůžete, tak můžete ještě dvakrát.. “ Začíná se mi lehce zatmívat před očima, nutím se do jídla a překvapivě – je mi s plným žaludkem daleko lépe. Po dvou hodinách ta nejhorší krize pomine, nejspíš hlavně díky velmi slibné předpovědi na zítra.. Jeden ze sedmi týmů se rozpadl, v našem týmu jsou přeživší. Zbytek jednoduše zůstal doma, nebo z práce dokonce odešel. Docela jim rozumím, ale.. nejsem přeci žádný béčko.

Den jedenáctý, čtvrtek. Za okny prší, zůstáváme doma. Po lehce probdělé noci s úsměvem vzhlížím na temně šedivé nebe. Už dlouho mi neudělal déšt tolik radosti. Potají si přeju déšt i na zítra, dočerpat zbytek sil, přestože mi v hloubi mysli dochází, že pak bude další volno v nedohlednu až.. do dalšího děště. (měla bych se podívat na předpověď, ať vím kolik čokolády a lehký coly koupit.. )

Ps. Sběr potrvá zhruba dalších šest týdnů..