Slabost pro silný chvíle..

velká gesta ( ne ta prázdná!) , velké lásky, komplikované situace, velká slova.. Vždycky jsem ji měla. A nezbavila jsem se jí tak úplně dodnes.

Zbožňuji dech beroucí chvíle. Tu chvíle, kdy se rozezní první tón koncertu, kdy ze zpěvákova hrdla vyjde první hláska a já jsem ztracená a zamilovaná.. Na další dvě hodiny. Pocit, ve kterém mi buší srdce, když vylezu na skálu, stojím nahoře a koukám dolů. Teče mi pot do očí, mám rozedřené ruce, ale jsem tam, dokázala jsem to. Okamžik, kdy bez varování přijedu a otevřu dveře.. A za chvíli mám v očích slzy štěstí. Minuty, kdy čekám na nástupiští v norském bezčasí a vím, že už za chvíli nebudu sama.. Když zavrní telefon zprávou z jiného konce světa a když dlouhé hodiny nasloucháš všemu, co šeptám.. Když jsem se poprvé při yoze postavila na ruce a když se procházím po holeně v ledovém moři.

Je to moje slabost, hojně zneužívána i ceněna. Beru si jí na cesty, domů i do postele. Pokud se život opravdu měří chvílemi, které nám vzaly dech, nestačily by mi všechny prsty ani desetkrát dokola.. Ale nic není růžové, ani docela bledě modré..

A tak protipólem všech "ABSOLUTNÍCH" chvílí jsou ty opačné, ne úplně šťastné, ne se šťastným koncem a taky mají trochu ostré trny.. Ale všechno má svou daň za krásu..

Pořád se občas zapomenu nadechnout a občas trošku přeháním, pořád chci trošku moc a pořád se nesmiřuji s málem.. Ale taky už dokonce vidím mezi černou a bílou jiné barvy.. pár odstínů šedivé.. :-)

Taková jsem a vždycky budu..

Snad jen.. Měl bys vědět.. Že all of me is all for you..

Černá i bílá.