Second too late or moment too soon?

Dneska. Zítra. Nebo už včera? Jak poznáme, že je ten správný čas? Měsíc je v úplňku, sluníčko svítí, k snídani čokoládový croissant? Tak dneska by to šlo? Nebo se to, na čem nám opravdu záleží, děje jako naschvál ve "špatný" čas na "špatném" místě? 

Kdy je moc pozdě? Když se rozhoupeme až po úplňku, když je nebe pod mrakem a k snídani byl rohlík ze včerejška? Někdy přeci musí každý pochopit, že dřív to nešlo, a že přestože jsme si to opravdu přáli.. Nebylo to možné. Nemusí pochopit. Měl by, kdyby chtěl. Kdo chce, hledá způsoby. Kdo ne, hledá důvody. A mě jednou ten nesmrtelný optimismus spojený s se sílou naivního pozitivního myšlení jistojistě zabije. 

Brzy je, když jste o tom ještě nestihli ani uvažovat a najednou máte před očima něco, co by Vás nikdy nenapadlo a třeba to trvá věky.. jenže jste si toho jaksi nestihli všimnout..  I to se stává, c'est la vie! Jde přeskočit všechno a skočit do toho rovnýma nohama, jenže když o tom netušíte, nebo tušit nechcete.. Skáče se těžko. 

Všechno se děje pro nějaký důvod. Třeba pro měsíc v úplňku.. Nebo pro ten, který vidím já tady, s polární nocí víc hodin denně než bych chtěla. 

Neexistuje špatný čas a špatné místo. Existuje jen špatný pohled na věc. A když jsou v tom city je hned špatně všechno. Pozdě se odevzdává bakalářka a žádá o ruku. Brzy se rozjíždíme na semaforech na oranžovou.. Ale když jsou v tom city, všechno má svůj čas. Ten pravý čas. A taky stačí chtít. Správný čas, správné místo. Ano, ano.  A když to neklapne, něco nám chybí, něco není tak, jak má být..

Do doby, než najdeme odpovědi. Do doby, než nic nechybí. Čas nemůže křídla ptákům vzít. Nebo snad ano? .....