Pro oči nevidět

Kolik lidí denně potkáme? Dejme tomu třista, když žijeme ve městě, chodíme do školy, práce, večer se bavit? Kolik jich pozdravíme a kolika z nich se zeptáme, jak se jim daří? Deseti? Dvaceti? A u kolika nás to opravdu zajímá?? Na kolik "cizinců" se denně usmějeme?

Jsou ulice, kterými chodím skoro denně a stovky nepřítomných tváří, které koukají skrze. Lesy, kde běhám a běžce, kteří uhýbají očima. A sousedi, které zdravím a ani jeden z nás se neusmívá. Nejspíš si toho všímám jen díky vytržení ze svého přirozeného prostředí, ale to vážně potřebujeme léčbu šokem, abychom viděli to, co nám celou dobu uniká?

Vzdálenost. Žijeme vedle sebe a nevíme o sobě nic. Netušíme, jestli ta milá holčička odvedle není týraná, ani jestli ta sousedka, kterou denně vídáte jít si pro noviny, se po nocích neupíjí ke spánku ani to, jak je rodina odnaproti šťastná. Chodíme po ulicích, kde sedí ti, co nemají kam jít, vidíme je úpět v bolestech, v jizvami jasně vepsanými v jejich tvářích, vidíme je opilé, motající se, vidíme je žadonící. Vidíme je spící, a nikdo se nezastaví, aby se zeptal, jestli jsou v pořádku, jestli jsou vlastně živí. Mineme je a jdeme dál.. Vídáme je tak často, že to, že tam skutečně byli, si uvědomíme ve chvíli, kdy zmizí..

Ve svých uspěchaných životech utíkáme vstříc k tomu, abychom se zeptali na další "jak se máš?", které nás nezajímá, viděli další otřesný film o domácím násilí, oklepali se, a přitom v sobě nenašli špetku toho, abychom se zajímali víc o ty okolo..

Je to dobou, je to lidmi? Jsme si vzdálení, přestože předstíráme, že jsme si blíže než kdy předtím. Máme internet, telefony, facebook, skype i zprávy.. Jenže to nejdůležitější nám uniká.. Vidět sami sebe navzájem..

Open your eyes, life is too short..