Princové z pohádek

skutečně EXISTUJÍ! Nejprve v ně věříme, pak o nich sníme a nakonec.. je potkáme.

Slyšíme o nich celý život, přesněji od té doby, co nám o nich maminky čtou pohádky.. O princi na bílém koni, princezně ve věži.. Vryje se nám to pod kůži. Mluvíme o nich nad obědem, nad sklenicí vína, na koncertě, na tanečním parketu.. Mluvíme. Jako o něčem, co ve skutečnosti neexistuje. Jenže to my SAMY si vybíráme ty nepravé.. Tvrdíme, že chceme prince. A pak se k nim otáčíme zády.

Jsou to hrdinové všedního dne. Potkáváme je na každém rohu, ale nevšimáme si jich. Máme plnou hlavu těch ostatních.. Princové naslouchají, jsou pozorní a mají nás rádi. Jenže každá z nás určitou fázi našeho života, některé celý (bohužel) máme plnou hlavu těch druhých.. Těch, co nejsou ti "praví" pro nás. Princové jdou na špacír, protože chceme, a do kina taky. Princové jsou úplně obyčejní chlapi s jednou neocenitelnou vlastností. Mají nás opravdu rádi..

Většinou je známe strašně dlouho. Sdílíme s nimi své životy, své úspěchy a neúspěchy.. A pak se něco stane. Rozpadne se to "přátelství" a Vy si najednou uvědomíte, o co vlastně šlo.. Jednoho dne se probudíte a dojde Vám, že mezitím, co jste měla plnou hlavu Bídáka no.1 (a odproštění od něj), odletu za moře (a potkání Bídáka no.2), jste přišla o něco strašně podstatného..

Najednou nestojíte o to, o co jste stála předtím. Najednou Vám dojde, že s ním nemusíte mít v jednom kuse ruce před obličej, abyste si nerozbila nos, protože on bude stát vedle a bude Vás držet za ruku, takže upadnout nemůžete.. Najednou Vám dojde, že on je přesně to, co jste celou dobu hledala.

Já ho našla. Ten můj je ten hrdina, co mi trhá citrony z cizí zahrady i když si přes sklo málem uřízne paži. Je to ten, co má své zásady, věří v pravdu a v lásku. Je to ten, co se do dnešní doby ani nehodí se svým prvorepublikovým úsměvem.. Ten, co se už dávno rozhodl pro mě, přestože ztratil dávné přátelství. Ten, co místo prostudované noci stráví protelefonovanou noc se mnou a k ránu si uvědomí, že ho čekájí 4 hodiny těžkého spánku.. Ten, co chodí rád na piknik a slíbí mi, že mě domů doveze střízlivou a pak, za svitu měsíce, mi ukazuje klíče od domova, když je neumím ani spočítat. A taky ten, co se mnou tančí v plném baru, kde se netančí, na What a wonderful world.. Ale taky je to ten, co je tak čestný, až to zraňuje. Mě. Ten, co mě snad už jen rozesměje. Podruhé v životě nerozpláče..

Točí se mi hlava a bere mi to dech. Není těžké potkat toho kladného hrdinu místo těch záporných, ke kterým jsem vždycky vzhlížela. Ale je hodně těžké si uvědomit, co v něm mám. A věřit, že on to ve mě vidí taky..

Že pro jednou půjdou všechny jeho prvorepublikové zásady stranou.. Velké oběti pro ještě větší lásky.....

Teď bych měla říct:" A žili šťastně až do smrti, ne-li ještě déle.. " a další článek by se měl jmenovat happily ever after.. ALE..

/ To be continued.. určitě. /