Pouta

Tím myslím ta rodinná. Ta, která se jen tak nepřetrhnou bez ohledu na to, kde jste a jak dlouho tam jste.  V případě, že člověk vyrůstá ve funkční rodině. I když většinou jsou tak silná i v případě, že je ta rodina naprosto disfunkční.. 

Říká se, že člověk má v životě dvě “rodiny”. Tu, do které se narodí, a tu, kterou si vybere sám. Ta, kterou si vybrat nemůžeme, mi neustále ukazuje to, že krev není voda. A přestože se mi to někdy nelíbí.. postupem času přicházím na to, jak hluboká pravda to vlastně je. Občas hystericky uklízím. A taky mám chuť cholericky nechat vozíček v dlouhý nákupní frontě. Ale.. když se to otočí, tak zase hodím klidně tričko zmačkané do skříně a frontu si vystojím. Stačí se na věci podívat z jiné stránky..

Nejsilnější pouto prý vzniká mezi matkou a dítětem v okamžiku narození. Bezpodmínečná láska.. Máte-li štěstí, Vaše matka a rodina budou těmi jedinými lidmi, kteří Vás budou celý život milovat bez ohledu na to, co uděláte. Bez ohledu na to, jestli si tu lásku zasloužíte. Já to štěstí mám. Stojí při mě při každém rozhodnutí. Ať už si při něm natlouču pusu a je zhola špatné, nebo ať už to je takové rozhodnutí, které mě donese až tam, kam jsem přesně chtěla.

A je to neskutečné štěstí. Bohužel čím dál tím vzácnější. Nejhorší na tom je, když si celou tu hloubku toho pocitu, každého slůvka podpory a pusy na rozloučenou, plně uvědomuji teď. Doslova do písmene na druhém konci světa. Ta hrozivá bezmoc vzdálenosti. Ve chvíli, kdy zvednu telefon, mám v očích slzy, protože vím, že když bude něco špatně, nemůžu jen tak jednoduše být po ruce. A kdokoli, kdo oponuje, že sednout na letadlo není tak těžké.. tak není, vůbec ne. A na druhou stranu přeci je, zvlášť když samotný let trvá 24 hodin.

To ta vzdálenost mě dělá křehkou a zranitelnou, láska k rodině, pro kterou bych udělala cokoli. Rodinná pouta. Láska, která mě plní nadějí, že takhle to jednou budu mít s tou druhou rodinou, s tou, co si vyberu já. Ta láska, která se objeví v okamžiku narození..

Každý cit, který máme, nás dělá zranitelnější. Neschopnými odjet, postavit se na vlastní nohy. Odejít.. Nicméně díky všem těmhle abstraktním pocitům plně cítím to, že jsem živá á lásky schopná bytost.

Dejte dneska pusu všem svým milovaným, i když Vás zrovna zlobí, a buďte rádi za to, že jsou. Přímo vedle Vás, kde se jich můžete dotknout. A že nemusíte čekat na časový posun, abyste aspoň slyšeli jejich hlas. Ale to přeci říkal už Exupery.. že každé rozhodnutí je především kruté..