Po stopách Pána Prstenů a ještě dál

Když nám Lukáš, horal tělem i duší řekl, že ráno jdeme na Tongariro crossing, tak jsme si asi s Honzou stáli na uších. Teda Honza nejspíš hrál nějakou hru na iPadu, kde se mu hodně dařilo, a já zasněně myslela na koupání v horkých pramenech.  

Z celého jeho monologu, o kterém si jsem jistá, že trval určitě 15 minut, si pamatuju jen: “trek má 18 kilometrů.. “ a “Jsou tam jezera”. Takže jsem si odvodila, že 18 kiláků půjdeme tak tři hodiny a že když tam jsou jezera, tak to bude krásný a easy. Když nás ráno v 7 hodin budil, že už je čas, tak mi to tak úplně nepřišlo, ale nasnídali jsme se a vyrazili. K Tongariru se jelo dalších 70 km od místa, kde jsme spali, takže jsme asi za hodinu byli u odbočky, která měla vést k našemu treku. Ale.. před cestou byla brána s velkým nápisem a před bránou stál ještě džíp s jedním ze správců Tongariro národního parku. Kluk vypadal úplně jako správce parku v Méďovi Béďovi, měl tělovou uniformu a vysílačku. Když jsme přišli blíž, na ceduli bylo, že kvůli vulkanické aktivitě je náš trek uzavřen!!! (takže po tornadu v Aucklandu ještě výbuch sopky, haha) No každopádně nám ranger řekl, že po spoustě let, kdy sopka byla nečinná začala soptit, a po lehkém výbuchu v srpnu je to už potřetí, co vypadá že se zase k něčemu schyluje.. (mě bylo divný že i u mekáče v nejbližším městě byly vylepené rady, jak se chovat v případě výbuchu sopky, to se u nás moc nepotkává). Ale taky řekl, že když pojedeme o kus dál, že se ke svému cíly dostaneme, byť jinudy. A tak jsme se zase vydali na cestu. Pěkně kamenitou a zuby drkotající cestu, aby bylo jasno, ale trvala jen asi 6 kiláků a už jsme stáli na parkovišti, kde jsme se důkladně namazali (přeci jen si chceme domů odvézt zpátky obě uši i nos a žádnou rakovinu kůže!) a vyrazili.

Mezitím se Lukáš jakoby zmínil, že to trvá asi tak 7 hodin. Na což já jsem řekla, že jdeme přeci k jezerkům, halo a že to teda tak dlouho bez velký svačiny/čepice a ve 30 stupních teda nepůjdu?! Kolem potůčku, kamenů, suchého záchodu uprostřed ničeho, taky po spoustě schodech, což už se tolik nelíbilo ani mě, ani Honzovi, ani Báře, ale Lukáš skoro běžel chvílemi. Na záchytných “break time” místech jsme potkávali ty, co vyrazili před 6 (!!!!) ráno a co už se vraceli zpátky. Když nám jeden takový milý pár řekl, že jsme vlastně zhruba v ¼ cesty a z nás už teklo, stoupání bylo nemilosrdné a sluníčko ještě víc (samozřejmě jsme neměli čepice) tak jsme se zasmáli a šli dál. SLibovala jsem Honzovi, že už to bude kousek, že se kdyžtak otočíme, přestože jsem byla skálopevně přesvědčená že půjdeme dál, až na konec..  A tak jsme pořád šli. Bára s Lukášem spekulovali kde že ten Frodo a Legolas chodili, a já koukala na další sopku, co soptila, na sníh, co místama zůstal ležet a na lidský mravenečky v dáli, co slibovali tu skvělou vyhlídku..   Po nekončících schodech nás čekala rovina, která byla celá v mlze, v páře, a když jsme si sáhli na zem, byla horká! Tak to prostě je, když jdete po sopceJ.  Po parádní rovince, nás čekal stejně parádní kopec nahoru. Ono jako kdyby to byl úplně obyčejný kopec tak by to šlo, ale tenhle kopec byl ze suti, která Vám ujížděla pod nohama a kolem žádné zábradlí ani záchytný bod. My s Honzou jsme byli nadšení, že máme hole na Nordic walking, už ne tak nadšení z běhacích bot, které jsme si vzali, když jsem si ještě já myslela, že jdeme na procházku k jezírkům.. Po dost strastiplné cestě – hlavně nenarazit do nikoho, kdo sjíždel po zadku dolů naproti nám a nenechat se srazit kamínkama nás čekal dechberoucí výhled na rudý kráter sopky, na emerald lakes ( krásně zeleně/tyrkyso/indigově zabarvené jezírka), vyhlášený Mount Doom (horu osudu) a zasněženou Mount Ruapehu. Boží. A přestože se to zdálo na dosah ruky, pořád nás dělil tentorkát dost velký sráz dolů.. A protože všude byly cedule za tento bod už se nesmí a Honza měl takové závratě že se té cedule pevně držel, tak jsme se po svačině (svačiny byly  jeden z nejdůležitějších aspektů celého výletuJ vydali zase dolů.. My tři dolů k autu, Lukáš ještě na jednu trošičku dýmící sopku.. Kde cestou potkal tři šílence co sjížděli po zadku sníh, co na sopce zůstal a jeden si udělal něco s rukama, němku, na kterou slítnul kámen a přiletěl vrtulník.. (Spadnul jí na stehno, a přestože nebylo zlomené, je prý velké riziko utržení svalu atd.. )

Cesta nakonec netrvala 7, ale 6 hodin, já litovala, že jsme nevyrazili dřív a nevyhnuli se tak špičce, kde jsme potkávali tolik lidí, a že jsme nestihli popojít o kousek dál.. Tongariro crossing je hodnocen jako druhý nejlepší NZ trek, hned po Milford Sound na který se chystáme taky. Sama sobě slibuju, že příště budu víc poslouchat a nosit s sebou víc opalovacího krémů, protože když jsem si pak ve sprše sundala sluneční brýle a pak dva dny chodila se sovím obličejem, tak jsem se musela smát i já.  Zpátky v civilizaci nás čekala večeře, sprcha a postel, do který jsme všichni padli ještě za světla. Teď se na toho Pána Prstenů asi už vážně musíme podívat, abychom viděli, jak to všechno vypadá když se do toho pustí Hollywood. Frodo ani Legolas se určitě cestou nezapotili jako my!:). Původní cesta k treku je ještě pořád zavřená a přístup k treku po kamenité cestě je možný jen pokud se necháte svézt autobusem za 60 dolarů.. Tak myslím, že jsme to stihli akorát tak včas! 

Ps. Přála bych Vám, abyste nás viděli při uploadování tohodle příspěvku. Honza v trenkách visí na žebříku s mým telefonem, když vytváří hotspot (internet) pro macbook, já s počítačem pod ním a kolem nás běhají na vinici králící. Epic.