Nekonečné strategie

Pečlivě promýšlet každý krok, myslet i na to, co nastane vzápětí, neunáhlit se, být neústupná, neodolatelná a hlavně hrdá. Tak to už mě vážně nebaví.. Všechny tyhle strategie na téma "chtěj mě víc, než jakoukoli jinou", "miluj mě", "nos mě na rukou", pro mě prostě nejsou. A je to velká velká chyba. Strádám jí já, samozřejmě..

Každý vztah, láska má svá omezení, hranice, za kterými už to láska není.. Jediná bezpodmínečná je ta mateřská, máte-li štěstí, tak láska celé Vaší rodiny. Všechny ostatní vztahy jsou založené na určitých principech, přátelství na důvěře, souznění, k lásce navíc přibývá vášeň, přitažlivost, okouzlení, vyvážení poměru sil. A ano, souhlasím, že existuje pár vztahů, kde není ani špetka nějaké hry, ale narovinu, kdo nešel nikdy za maminkou, aby přemluvila tatínka k víkendu pryč, protože maminka to s tatínkem "umí"? A přesně o tom mluvím. O tom, co neumím já..

Mám ráda věci narovinu. Jasně a pravdivě. Nehraju na "zavolám mu až za 3dny, protože teď je moc brzy." ani na "Dneska už máme večer s holkama, tak ne, nemůžeš přijet a namasírovat mi chodidla, snad jindy.." Když něco chci, tak řeknu, že to chci. A prý bych to říkat neměla. Prý bych ho měla nechat šílet. Za dveřmi, za hranicemi, kdekoli. Nemluvím o tom, co se píše v časopisech, ale co si říkají holky mezi sebou a mluvím o škále mezi 16-35 lety.. Víte, co je na tom nejhorší? Že řešíme pořád dokola to samé..

Opravdu jsou vztahy tak zamotané? Opravdu musíme někoho 3x odmítnout, aby nám poté padal k nohám a chtěl nás více a více? Neříkám, že jsem to nikdy neudělala, ale když ano, bylo to jen o tom, že jsem toho dotyčného měla vážně na háku, a pak když se snažil, na chvíli mu to přidalo punc přitažlivosti. Na chvíli. Pak mě to bavit zase přestalo.. Na piedestalu žít nejde. Aspoň ne mě.

A tak chybuji. Říkám moc velké pravdy moc brzy, mluvím o minulosti, když něco chci, tak si o to řeknu a kupodivu.. většinou to klapne. Klapat to přestane ve chvíli, kdy je vše rádoby tak jak má. Taky když začnu být příliš emancipovaná, kdy mu nekývnu na všechno, kdy mi není jedno, kde tráví čas a s kým a kdy to začne být vážné. A taky ve chvíli, kdy se začne řešit problém, to zase máme problém, protože já nehraju na tichou domácnost, ale řeším všechno hned a přímo. Před čímž chlapi většinou utíkají..

Před pár dny jsem zase jednou mluvila přímo, narovinu, bez odboček. Nevyslechla "osvědčené" rady typu "uhýbej, nech se prosit a budeš na koni Ty". Můj argument je to, že když to nemá klapnout, ať to neklapne hned, na co si budeme mazat med kolem pusy a o chvíli to prodlužovat? Taky to neklaplo. Díky bohu pro mě. Zajímavé je, že zpetně vždycky přijdu k rozumu. Ale v danou chvíli řeknu ano.

Nechci být na koni, chci rovnováhu. Jenže jakmile jsem zamilovaná, pevnou půdu pod nohama ztrácím. Nemám tyhle hry v krvi. A tak si přemýšlím nad "šesterem šťastné mrchy", který mi zaručeně ulehčí život, spoustu trápení a telefonátu přes moře.

1) Kdo si počká, ten se dočká. Čím déle Vám trvá, než odpovíte, tím lépe.

2) Zůstat tajemná. Kartáček, kalhotky i diář si vždy odnést s sebou!

3) Mít spoustu plánů, v žádném případě ho nemůžete vidět, kdykoli jemu se zachce.

4) Být okouzlující, za každých okolností.

5) Váš telefon je pro něj tabu, absolutní.

6) Odmítat, odmítat, odmítat.. Chce s Vámi strávit víkend? Nabídněte mu oběd.

Ps: Z celého srdce jsem přesvědčená, že tyhle pravidla jsou naprostá blbost!!! Ale proč tedy opravdu fungují?!!

Láska je láska. Tečka.