Lásko, chrápeš!

Poprvé to většinou řeknu v polospánku, potichu a rozněžněle. Podruhé už přidám na hlasitosti a potřetí se většinou neubráním šťouchnutí pod žebra a samotnému “chrápeš!”   

Výjimka nastává, usnu-li dříve než on. Spím-li tvrději. Anebo s plným nosem rýmy chrápu i já. Další vyjímka je, když vím, že celé noci nespí, převaluje se a pak když konečně usne.. sebere spánek mě. V tom okamžiku mlaskám, hladím ho a doufám, že se otočí na bok. A přestane chrápat. Ale srdce vzbudit ho, to nemám.

Chrápání mi zkracuje i obohacuje život. Vášnivě ráda spím 8 hodin denně a usínám před půlnocí. Každá minuta méně je znát, i když.. poslední dny mě přesvědčují, že člověk je schopen fungovat s daleké méně naspanými hodinami. Obohacuje, protože mi rychlostí blesku začnou létat hlavou myšlenky a otázky o nesmrtelnosti brouka. Přestane už? Proč chrápe, když tvrdí, že vlastně nespí? Je chrápání dědičné? (zřejmě lehce ano, měla jsem už možnost zaslechnout tátu chrápat přes celé patro :-) Když mu zacpu nos, pomůže to? Až po hluboké otázky typu: A takhle to bude celý život? (o operaci nechce ani slyšet a odchází z místnosti) Co budu dělat? Stěhovat sebe/jeho do jiné místnosti? Zvyknout si nespat? A ve chvíli, kdy chrápe po dlouhé době, tak: Tak vlastně to chrápání není tak hrozné, to asi vydržím..

Prý se mu ve chvíli, kdy chrápe, spí nejtvrději. No, tak aspoň jednomu z nás. Jdu dopít horký čaj, počkám na svítání a pak ho ještě jednou dloubnu pod žebra. Třeba přestane.. Aspoň na chvíli. A koneckonců.. jsou horší věci než chrápání. Přítel mojí kamarádky se čas od času zapomene na noc, nebo taky na pár nocí, vrátit domů..