Krása venkova (v brazilských plastových balerínách)

Vždycky jsem milovala města. Ruch a spěch Prahy, pouliční umělce v Oslu, smích a křik Karlových Varů při festivalu, vůni londýnského metra.. Tu hřejivou, známou vůni a davy lidí, co se proplétají kupředu. Zbožnovala jsem to, že když se pozdě večer rozhodnu, že chci jíst sushi, tak jím sushi. Že na poslední chvíli můžu každý večer na jiný koncert a na jinou výstavu. Že tramvaj číslo 20 mě vezme na krásnou projížďku z Dejvic na Smíchov, při které se vždycky stihnu zamilovat. Do podzimní-zimní-temné i slunečné Prahy.. Kterou miluju. Do chvíle, než mě paní v tramvaji štouchne deštníkem pod žebra. A ženská na Pankráci u metra řekne “uhni krávo.”. A pak telefonující v davu, přeslechnu místo, kde se máme setkat. Rozvoz sushi bude trvat 3 hodiny, takže si dám radši rohlík. V Londýně skočí pod metro člověk, vůně se celá obalí do černého hábitu smutku a.. lidi pospíchají zase dál..

Na druhou stranu.. Jsem vždycky měla blízko k venkovu. Táta dodnes tvrdí, že jsem překusovala žížaly vejpůl a jedno léto vraždila přemnožené berušky. Já si pamatuju ranní houbaření s babi Tončou a dědou Milanem, když nad lesem byl ještě opar a všechno čerstvě vonělo. Vůně vůbec určují podstatnou část mých vzpomínek.. Vůně obrovské plantáže jahod u dědy Jardy a zápach umělých vajíček v kurníku, když jsem krmila slepice. Venkov. Klid. Dny, kdy nás budil kohout a chodilo se spát.. no, však vy víte, se slepicemi. Čistý, netknutý venkov, kde telefonní signál je nejlepší na půdě (o internetu ani nemluvím), televize tam chytá cca 4 programy a když prší, tak prší. Zatopí se u kamen a chodí se do hospody k Bohoušovi pro točený pivo. To je ta romantická stránka venkova. Pak je tu taky ta, že když nekoupím chleba, tak jsem v háji a bez chleba. Že když si dám to pivo když prší, tak pak nejedu na koncert/do kina/ani na výstavu. Možná tak do lesa pozorovat veverky. Proraženou pneumatiku si musím vyměnit sama, protože cestou projedou tak 3 auta. Nezastaví ani jedno.. A když vypadne elektřina, tak zůstane vypadlá.. žádné bleskové opravy.

A tak jsem posledních pár let zbožňovala venkov. Vždycky na chvíli. Na víkend. Ten čerstvý vzduch, rozkvetlá pole, po kterých se vždycky posypu a sousedský drby. A milovala města. Od pondělí do pátku a od pátku do neděle, se střípky venkova. Farmářské trhy, Zoo, code:mode, kde se vždycky našel aspoň někdo, kdo propagoval venkov..

A najednou jsem se ocitla tady. Uprostřed zeleně. Zéland má 1/3 půdy pokrytou národními parky.. Hm, to jsem nevěděla. Čekala jsem okouzlení Aucklandem, “městem plachetnic”. Místo toho přišlo zklamání a daleko větší jásot hned poté, co jsme se autem proplétali serpentýnami, obrovskými kapradinami co vypadají jako stromy. Nadšení z kopců, co ukazují nedotčenost přírody,  kauri stromů, které jsou tady stovky let a oceánu, jehož vlnky jakoby mi klouzaly po duši. A do toho jen trošku města. Tak jednou týdně. Projít tu jednu hlavní ulici, co v Napieru je. Dojít na nákup, pro zeleninu do malého zelinářství u silnice. A bez přemýšlení takhle žít.. s lehkým steskem po ruchu a spěchu měst, výstavách a baletu.

A po třech měsících klidu jsme vyrazili zpátky do Aucklandu. A rovnou na Queen street, tamější Václavák a Oxford Street. Ulice má něco kolem 1,5 kilometru. Prvních 200 metrů jsem křečovitě držela Honzu za ruku, pobledlá, snažíc se nedat najevo, jak strašně mě děsí ty davy lidí. Během dalších 300 metrů jsem se lehce uklidnila a jakmile jsem přišla do prvního obchodu, panika zmizela .. Samozřejmě, s prvním nákupem.  A pak už jsem vesele přecházela ze strany na stranu. Užívající si velkoměsto. A byť ten pocit zmizel.. Přišla podivná úleva ve chvíli, kdy jsme zase byli z města pryč. Taková ta úleva, co až děsí, protože já ruch a spěch a davy lidí přeci měla vždycky ráda..

Nakonec.. možná si vlastně dovedu představit žít na venkově. Bez otázek co bych tam vlastně pořád dělala. A ten chleba bych se asi mohla naučit péct, když ho zapomenu koupit..

Ps. Ale ty plastový voňavý boty, co do nich prší a kloužou, si ještě nechám..