A umí ta Tvoje cácorka vůbec vařit?

Zeptala se matka mého tehdejšího přítele přímo před mýma očima. Táhlo mi sotva na 18, seděla jsem mu na klíně, porážela jsem ho v nějaké hře na X-boxu při čekání na to, až maminka odjede na víkend pryč a odpověděla za něj. A doteď se za svou odpověď stydím. " Já vařit nemusím, mám totiž ve svém věku jiné přednosti. " Pošetileji jsem odpovědět opravdu nemohla..

Nepamatuji si, co jsme ten víkend jedli. Vím jen, že jsem určitě nevařila a hlady jsme taky neumřeli. Uměla jsem palačinky a taky skvěle objednat pizzu. Nikdy poté jsem tuto paní neměla šanci potkat a omlouvit se ji za svou mladickou nerozvážnost :-)

A tak než jsem potkala dalšího milého, už jsem něco vařit uměla. Ne, že bych snad ani tak chtěla, ale prostě to přišlo. A když jsem mu poprvé naservírovala svoje boloňské lasagne, olizoval se až za ušima. A první věta téhle maminky byla: "Tak Vy jste ta, co tak skvěle vaří.. " Potěšila mě. To, že jsem kromě těch lasagní uměla ještě řízky, špagety a pár sladkostí, byl detail..

A tak postupem času jsem začala kupovat místo Vogue radši časopisy o vaření, měnit přísady ve své vyhlášené boloňské a být ta nepříjemná, že nedávám recept expřítelovi přítelkyni. Ne, nedávám. Taky ráno vstávám dříve a ráda dělám snídaně. Připravuji svačiny. S láskou.

Bramborové knedlíky pořád neumím a svíčková by asi nebyla jako od maminky, ale až budu zpátky v Čechách, všechno bude. Jednou. Dneska už bych na otázku jestli vlastně umím vařit odpověděla, že vlastně moc ne, ale že se budu snažit.

Ps: Pochopte tedy můj šok, když  se tak snažím a dnes jsem místo boloňské omáčky uvařila boloňské pyré. Možná se mnou hlady neumře, ale s křičícím pokaděným batoletem v náručí vařit opravdu ještě neumím. A v nejbližší době ani nebudu.. To radši vážně ty bramborové knedlíky.. a svíčková.