Příchodu uprchlíků se nevyhneme. Je pochopitelné, že lidi s jinými kulturními kořeny či jinou barvou pleti bude obtížnější do společnosti začlenit. Ani pokud doma přijdou o všechno nelze jim vzít víru a náboženství. Budeme se s tím muset vyrovnat. Na nás bude záležet zda budou v ulicích jednou hořet auta.
Košile bližší než kabát, napadne člověka po přečtení článku o "Plánu B" české vlády pojednávajícím o možném přijetí Čechů z Ukrajiny namísto Syřanů, Lybijců a Tunisanů. On totiž není uprchlík jako uprchlík. Všichni tito lidé pochází z neklidných oblastí. Mnozí opustili svoje domovy, pokud je před odchodem ještě měli nedobrovolně. Snažím se sledovat situaci na Ukrajině proto se zaměřím tímto směrem.
Během Března tedy na ještě před počátkem války na Ukrajině, žádali čeští krajané z Žitomirské oblasti o přesídlení zpět do České republiky. Česká diplomatická mise vyslaná na Ukrajinu tehdy neshledala žádné bezprostřední nebezpečí. Podle pana Zaorálka byly motivy krajanů ekonomické a sociální.
Poté v Dubnu vypukla Rusko-Ukrajinská válka která trvá dodnes. Tehdy se ovšem uprchlíci z Ukrajiny nehodili. Nehodily se stovky krajanů žijících na západní Ukrajině, které se válečné běsnění doposud vyhýbá. Vůbec se nehodilo zhruba 5000 "poruštěnějších" krajanů z východu Ukrajiny, jejichž případné repatriaci se diplomacie záměrně vyhýbala.
Evropská Unie se léta potýká s přílivem uprchlíků přicházejících za lepším životem přes Středozemní moře. Nyní se zvažuje přerozdělování uprchlíků mezi členskými zeměmi tak, aby se zátěž kterou pro hostitelské země představují rozprostřela mezi všechny země spolku.
Karta se obrací, krajané z Ukrajiny se vládě najednou hodí, pokud totiž plán na přerozdělení uprchlíků vejde v platnost, nebude zbytí a nějaké budeme muset přijmout. Je dokonce možné že jednou bude krajanů z Ukrajiny málo.
Pro srovnání, v těchto dnech ve Švýcarsku proběhlo referendum o zpřísnění kvót pro přistěhovalce, proti se postavilo 74% zúčastněných. Švýcaři tedy mají své cizince rádi. Pochopili, že cizinci nepředstavují pouze riziko, ale i potenciál. V počátku je třeba nově příchozí podpořit a nabídnout jim možnost splynout s kulturou hostitelské země, což vyžaduje právní rámec, infrastrukturu a vstřícnou náladu ve společnosti.
U nás, řekněme, právní rámec existuje, ovšem infrastruktura chybí. Zde nemůže za stát zaskočit nezisková organizace či charita, to by měla být až poslední instance. U vstřícnosti ruku na srdce, nejsme zvyklí ani připravení pomáhat cizincům. Od ukončení druhé světové války jsme homogenní společnost ze které byli represemi odstraněni Židé, a po válce Němci. Naprostá většina lidí neměla možnost se s cizinci naučit vycházet. Také jsme po dlouhou dobu pro přistěhovalce nebyli nijak atraktivní zemí.
Strach z cizinců či z odlišností je v těchto podmínkách pochopitelný. Společnost je plná předsudků.
"Cikáni (politicky korektně Romové) kradou."
"Polovina Vietnamců prodává padělky, druhá pěstuje konopí."
"Co Arab to terorista."
"Co Ukrajinec to mafián."
Ale co my? Co řict o sobě? "Co Čech to xenofob?"
Obejdeme se bez těch druhých? Kdo bude dělat ty nejhůře placené práce nad kterými Čech ohrne nos? Přilákáme na ně přistěhovalce z Británie, Švýcarska nebo z USA? Nejlépe s dobrou znalostí češtiny a titulem z Harvardu?
Je přípustné a hlavně etické rozdělovat běžence na vhodné a nevhodné podle barvy, nebo náboženství? Opouštějí válkami zmítané země, kde přišli o všechno a chtějí začít znova beze strachu o život. Máme jistotu že se jednou neocitneme na jejich místě?
Jistě jsou mezi nimi i problémoví lidé, ovšem i ti budou mít po dlouhou dobu spoustu práce se zajištěním své existence a nebudou mít čas lidově řečeno "na blbosti".
Problémy nastanou pokud vzniknou ghetta ze kterých nebývá úniku. Pokud jejich děti na vlastní kůži poznají ústrky většiny. Problémy s ghetty řešíme už teď. Do budoucna bychom se tedy měli ve vlastním zájmu poučit a připravit. Střetům a třenicím se nevyhneme, ale auta ani domy hořet nemusí. Záleží na většině.
