Všem sluníčkářům s úctou

Chtěl bych vyjádřit úctu všem českým sluníčkářům, pravdoláskařům, havloidům, xenofilům, dobroserům, zkrátka všem slušným lidem této země. 

      Není lehké v tomto státě zastávat principy humanismu na kterých před téměř sto lety vznikla uprostřed Evropy národnostně a kulturně pestrá a různorodá Československá republika. Přesto se stále najde nemálo občanů této země, kteří svým chováním navazují na dobré tradice velkých českých osobností 20.století. Odkaz velkých humanistů jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Čapek, Jan Patočka či Václav Havel žije i dnes. 

Mám hlubokou úctu k těm, kteří se i v dnešní pohnuté době dokáží chovat slušně a pomáhat lidem v nouzi bez ohledu na jejich věk, barvu pleti, národnost, původ či náboženské vyznání. Tyto atributy odlišnosti zkrátka pro žádného českého sluníčkáře nejsou ani zdaleka tak důležité jako to co mají s lidmi v nouzi společného. Zejména fakt, že všichni jsme lidé a společně obýváme tuto malou planetu je tou jedinou podstatnou motivací.

Jsem rád, že slušní lidé tohoto státu nepodléhají špatným zvykům z dob bolševismu. Jedna česká humanitární organizace nese krásný název Člověk v tísni. Jednoduchý a výstižný název. Členové této organizace pomáhají lidem v tísni. Nezajímá je, odkud lidé nacházející se momentálně v tísni pochází, jaké jsou národnosti, barvy pleti, náboženského vyznání či politické příslušnosti. To jediné podstatné je, že jsou to lidé a že jsou v tísni. Kádrování tak populární z dob bolševismu nechávají tito humanisté v referátu početné skupiny českých tmářů, lhářů, xenofobů, paranoiků, vyznavačů nenávisti, zloserů či jiných "realistů". 

Žádný skutečný humanista si nemůže dovolit luxus předběžné kádrovat adresáty své pomoci. Vybírat si mezi lidmi nacházejícími se prokazatelně v tísni ty, kteří si pomoc zaslouží více než jiní, protože mají ten správný původ, barvu pleti, národnost či náboženské vyznání. Zkrátka ty, kteří jsou si tak nějak po bolševicku, rovnější mezi rovnými. U obětí přírodních katastrof se také žádný skutečný humanista neptá, kdo jsou lidé, kteří byli postiženi. Jestli to nejsou také zloději, lupiči, podvodníci či dokonce vrazi. Každému zkrátka musí stačit, že to jsou lidé. Lidé jako my. Lidé, kteří jsou, ne vlastním přičiněním, v tísni. Lidé, kteří potřebují pomoc jiných lidí.  

Jsem hrdý na ty desítky a stovky českých dobrovolníků, kteří nezištně pomáhají uprchlíkům. Tedy lidem v nouzi. Ať už to dělají v Řecku, Makedonii, Srbsku, Maďarsku, Slovinsku či v Praze na hlavním nádraží. Oni navazují na dobré tradice nejen českého humanismu. Právě oni, ač se velkohubě nezaštiťují obranou "evropských" hodnot, hájí právě ty celosvětové, univerzální hodnoty obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod. I když se navenek neohání ochranou křesťanských hodnot, dobře pochopili étos původního křesťanství. Než se z něj stala politická ideologie za účelem získávání moci a majetku. Tito sluníčkáři pochopili novozákonní příběh o milosrdném Samaritánovi. A svým jednáním na něj navázali. 

A vždycky, když opouštím domov a vycházím do ulic doufám, že je kolem mne dost sluníčkářů. Protože, kdyby se mi stala nehoda a já na té ulici zůstal bezmocně ležet, vím, že by mi na pomoc nepřišel nikdo z českých tmářů, xenofobů či jiných "realistů". Protože ti by si jistě našli rychle nějaký ten reálný důvod proč se neobtěžovat s pomocí. A ty důvody slyšíme kolem sebe pořád. Jistě by podotkli, že dotyčný si za svoji nehodu může vlastně sám, že oni mají svých starostí dost, natož aby pomáhali cizím lidem, že kdoví zda ten ležící na ulici není nějaký asociál, vrah a terorista a tak dále.  

Ve skutečnosti se, ale většina českých tmářů, kteří pohrdají sluníčkáři všeho druhu, v duchu modlí, aby pokud se také jim na ulici přihodí nějaká ta nehoda, šel někdo z těch pravdoláskařů kolem a pomohl jim. Protože dobře ví, že od svých realistických soudruhů a soukmenovců se žádné nezištné pomoci nedočkají.