Syrská reality show ještě po dvou letech

Válka v Sýrii pokračuje. Trvá už čtyři roky. To co začalo jako běžný protest demokratické opozice proti diktátorovi Asadovi, končí všeobecným chaosem a humanitární katastrofou.

V utečeneckých táborech na území sousedních zemí už nežije jen pár set tisíc uprchlíků. Jsou jich miliony. Někteří tam už žijí léta. Děti nechodí do školy, dospělí nechodí do práce. Místo života jen přežívání. Bez budoucnosti, bez naděje. Zoufalí, bezmocní lidé žijící z humanitární pomoci. Odkázáni na milosrdenství jiných lidí.
Stalo se to, co se prostě stát muselo. Pár set tisíc uprchlíků se zvedlo a vydalo se na cestu. Tito lidé zkrátka odmítli čekat až přijde nějaké řešení jejich problému z hůry. Rozhodli se vzít svůj osud zpět do svých rukou. Raději riskovat život na cestě za svobodou, než pomalu umírat někde ve stanovém táboře v poušti.
Tito lidé se rozhodli dát svému životu opět smysl. Vydali se do civilizovaných evropských zemí. Zemí, které jim zajistí podmínky pro budoucí život. Států, kde jejich děti budou moci znovu chodit do školy. Zemí, kde získají novou naději. Států, které jim dají možnost získat zpět svůj ztracený život v Sýrii. Možnost pracovat, podnikat, vzdělávat se a vydělávat.
Za svůj sen jsou ochotni dát všechny peníze, které mají a nasadit vlastní zdraví a vlastní život na několik tisíc kilometrů dlouhé cestě. Nechtějí už jen nečinně sedět a žít z milosti ostatních.
Proto má také Německo právě o tento typ uprchlíků takový zájem. Jsou to většinou vzdělaní lidé ze střední vrstvy. Evropští převáděči jsou drazí, takže musí mít k dispozici dost peněz. Ale hlavně jsou schopní a ochotni riskovat. Vzali svůj osud do svých rukou. Takoví lidé nechtějí do Německa, aby tam žili ze sociálních dávek. Kdyby chtěli žít na cizí úkor, zůstali by v uprchlických táborech. Chtějí pracovat, podnikat a vydělávat. Pro Německo jsou investicí do budoucnosti země a národa.
Evropa stárne. Za nějakých dvacet či třicet let bude na jednoho německého důchodce ve věku nad 65 let připadat jediný ekonomicky aktivní občan. Proto je třeba najít novou krev. A Německo se nebojí muslimů a jiných kultur. Má s integrací cizinců dobré a bohaté zkušenosti. Nevytváří pro ně sociální ghetta jako to dělají politici v Británii, Francii či dokonce Švédsku. Nedělají z imigrantů občany druhé kategorie určené pouze pro podřadné práce. Čtyři miliony německých muslimů žijících v zemi více než padesát let,jsou důkazem, že islám není žádná ďábelské ideologie určená k ovládnutí planety. Mravní etos tohoto náboženství se nijak neliší od univerzálních lidských hodnot.
V půl miliardové Evropské unii žije v současnosti asi 25 milionů muslimů. Každý dvacátý evropan je tedy muslim. Islám v Evropě byl, je a bude. Proto jsou iniciativy typu Islám nechceme, některých také Evropanů zejména z postbolševických zemí ležících za bývalou železnou oponou, k smíchu. Možná je načase konečně vstoupit do Evropské unie i mentálně. Fakticky jsme jejími členy, duchem ale obyvatelé post bolševických zemí vězí hluboko ve své totalitní minulosti. Fobie, předsudky, neochota převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí, strašení, nedůvěra, uzavřenost, nezájem osobně se angažovat se v řešení problémů společnosti kolem nás. To je dědictví bolševismu v hlavách obyvatel zemí za železnou oponou.
Proto asi neudivuje snaha vrátit se do bezpečí koncentračního tábora za zdí z ostnatého drátu. Jenže jak všichni víme, zeď postavená prý proti nebezpečí zvenčí se může snadno stát zdí, která má za úkol udržet vězně tábora uvnitř. Nestavějme kolem sebe zdi. Už jen proto, abychom za nimi nezůstali navždy uvězněni, před volným prostorem, ale i riziky, které nabízí skutečná svoboda