Rudí kapitalisté.

          V současné době to vypadá, že rájem pro mnohé schopné, vzdělané, pilné a pracovité kapitalisty a jejich pravicové příznivce se stává Rudá Čína se svým režimem bolševické diktatury pod vedením soudruhů z Čínské komunistické strany. Někomu by se tato skutečnost mohla zdát paradoxní. Obzvláště u nás a při onom známém mobilizování a důrazném varování naší nejsilnější pravicové strany před návratem komunistů k vládě, potažmo přímo před návratem bolševické, předlistopadové diktatury pod vedením Komunistické strany Československa. Skutečnost je více než prostá. Diktatura a to včetně té bolševické diktatury, která zde panovala před více než 20 lety, je v některých aspektech ideálním prostředím pro neomezený rozvoj zcela volného kapitalismu bez přívlastků.   

            Tato skutečnost platí nejen pro bolševickou diktaturu, ale také pro pravicovou fašistickou diktaturu. V bolševické, levicové diktatuře totiž hrozí neustále ono největší nebezpečí pro kapitalistovu kapsu a to je vyvlastnění a znárodnění soukromého majetku. V pravicové, tedy fašistické diktatuře toto nebezpečí přece jen nehrozí, alespoň ne v takové míře. Svým postojem k soukromému vlastnictví se také zásadně odlišuje levicová, tedy bolševická diktatura od pravicové, tedy fašistické(potažmo nacistické). Najdou se i dnes odborníci, kteří považují dokonce i fašistické či nacistické hnutí za levicové. Tyto bláboly vycházejí z teoretické základny těchto hnutí a zcela opomíjejí(většinou naprosto záměrně)praktické stránky diktatury po získání absolutní moci. Fašisté v Itálii, Španělsku, Portugalsku, či nacisté v Německu byli před posledními volbami hojně podporováni velkokapitálem, neboť tvořili, v očích velkokapitalistů, přirozenou protiváhu bolševickému hnutí. A po destrukci demokracie a získání absolutní moci, se svým sponzorům náležitě odvděčili.

          Co však mají společného kapitalisté a představitelé bolševické diktatury? Překvapivě mnoho. Ze zásadních společných znaků, bych v prvé řadě jmenoval touhu po absolutní a neomezené moci. A to moci jak politické tak ekonomické. Z toho vyplývá společná nechuť k parlamentní demokracii, svobodným demokratickým volbám a všeobecnému hlasovacímu právu. Obzvláště zastupitelská demokracie založená ne všeobecném hlasovacím právu, leze diktátorům a příznivcům pravice, krkem. Jejich zbytnělé ego, prostě není s to unést představu, že hlas obyčejného nevzdělaného dělníka má stejnou váhu, jako hlas adepta na post ředitele zeměkoule. Proto se zhusta dočteme od pravicových diskutérů různé podnětné zlepšovací návrhy na lepší fungování demokracie. Většinou jde o bystré nápady jak omezit všeobecné hlasovací právo. Zábavné nápady, které jsou ovšem myšleny jejich autory naprosto vážně, se pohybují ve škále omezení hlasovacího práva podle majetku, podle toho zda dotyčný pobírá či nepobírá socíální dávky, zrušení hlasovacího práva pro nazaměstnané, důchodce či dokonce všechny státní zaměstnance. Cílem je dostat rozhodovací práva do těch jediných správných rukou.

          Dalším společným znakem bolševiků a kapitalistů je zbavení všech práv pracujících a vytvoření tak masy poslušné a levné pracovní síly. Na tento cíl je vhodná každá diktatura. Konec konců už Lenin a jeho bolševická strana, ukázali v plné nahotě dokonalý rozdíl mezi bolševickou propagandou a bolševickou praxí po získání absolutní moci. Ač se většina tzv.komunistických stran staví v demokracii na stranu pracujících a stylizuje se do role ochránců jejich práv, ve skutečnosti jim tato stylizece slouží pouze k uchopení absolutní moci. Praxe je potom od teorie dosti odlišná. Výše zmíněný Lenin a jeho bolševici jako první krok po převzetí moci, zrušili všechna sociální práva pracujících. Nejdříve zrušil právo na stávku a potom přišly na řadu nezávislé odbory. Když se dělníci bouřili proti otřesným pracovním podmínkám a i bez asistence odborů spontáně přerušili práci, přišel čas pro ozbrojené bolševické síly, které mnohým protestujícím zařídily studijně-poznávací zájezd za krásami Sibiře. Protože heslo, že dělník má držet hubu a krok, pořádně makat a nestěžovat si není jen heslem všech schopných, vzdělaných, pilných a pracovitých kapitalistů, ale i diktátorů všeho typu. Není tedy divu, že ke konci bolševické diktatury v Sovětském bloku, přispěly velkou měrou nezávislé odbory Solidarita v Polsku.

           To jak si rozumí Leninova bolševická strana s ruským velkokapitálem se zřetelně ukázalo, když Lenin představil svůj NEP(což tuším znamená Nový Ekonomický Program). Bolševici tak vytvořili jednotnou frontu s ruským kapitálem a ve všeobecné symbióze, společnými silami ždímali pracovní síly jako citron. Bylo to oboustraně výhodné. Kapitalisté si udrželi své společenské postavení a získali, alespoň část zisku, národní hospodářství se nezhroutilo a bolševici terorem udrželi pracující v poslušnosti. Co mi jen tento systém připomíná? Patrně situaci v současné Číně. Z toho je zřejmé jak mohlo Sovětské Rusko ve své době prosperovat, kdyby se NEP nezhroutil po smrti Lenina a moci se nechopil jeden psychopat z Gruzie. Jenže to je ono riziko podnikání. Takový prostý psychopat má v diktatuře otevřenou cestu k moci a často zlikviduje v první řadě ty, kteří ho k moci dostali. Což je varováním pro současné podnikatele nadšené z kapitalismu 18.století, který se tak bouřlivě rozvíjí v dnešní Číně. Někteří vzdělaní pravičáci se odvolávají dokonce na logiku. Proč by Čína a její soudruzi znárodňovali cizí kapitál na svém území, když je to pro ně výhodné. Protože psychopaté bažící po moci nejsou zrovna přístupní logickým argumentům. Tak jako Kim v Koreji, Fidel na Kubě, Hugo ve Venezuele či kdosi v Bělorusku. Senilní Mugabe dokonce během pár let své osvícené diktatury přivedl na mizinu jeden z nejbohatších afrických států-Zimbabwe.

          Chápu, že vzdát se ráje je opravdu těžké. Co může být pro volné podnikání lepšího než levná a poslušná pracovní síla, která pilně pracuje a neodmlouvá, která nemá oporu v nezávislých odborech ani v nezávislých soudech, kterou nechrání žádný zákoník práce, žádná minimální mzda a žádné sociální či zdravotní pojištění, o pojištění v nezaměstnanosti nemluvě. A to se nezmiňuji o soli v očích správného akčního, sobeckého a bezohledného kapitalisty, sociálních dávkách. Ale všeho dočasu. Jeden sobec sice dnes dává, leč jiný může zítra brát. Velké sociální bouře, způsobené rozmařilým životem úzké smetánky a živořením mas, nepřinesly nic dobrého. Protože největší svobodu má ten, kdo nemá co ztratit. Nejde jen o to, že čínská pracovní síla parcuje v nevyhovujících podmínkách. Dýchá, pije a polyká jedy, protože ekologické normy jsou pouze rozmarem socialistické Evropy. Čínské děti jsou nuceny pracovat v nelidských podmínkách za směšnou mzdu, místo chození do školy. Ale pokud se do čela sociální bouře, která doutná v generaci čínských jedináčků ocitne někdo obzvláště bezohledný, zůstanou investorům jen oči pro pláč, a počet obětí z období kulturní revoluce bude směšné číslo, proti obětem tohoto vzbouření otroků.

           Proto si také myslím, že volný kapitalismus 18.století patří zase jen do 18.století a skutečnou budoucnost, která znamená bohatství a prosperitu, představuje pouze kapitalismus respektující sociální práva pracujících. Jenom sociální stát je schopen dlouhodobého fungování a s tím je spojená parlamentní, zastupitelská demokracie a všeobecné hlasovací právo. Jakékoliv omezování demokracie, byť začíná nenápadně útoky na předvolební mítinky politických stran a rušením svobody slova a svobodného vyjádření politických názorů, je pouze cesta do velmi nevábné minulosti.