Národ hazardních hráčů.

Obyvatelé České republiky utrácí ročně za hazardní hry oficiálně kolem 130 miliard korun. I když se většina peněz vrátí hráčům v podobě vyplacených výher, přesto tu zůstává asi 30 miliard pro kasina a sázkové společnosti. Po odečtení poplatků je to asi 20 miliard čistého zisku. V Praze je prý soustředěno více kasín a heren než v proslulém Las Vegas. Co vlastně nutí obyvatelé tohoto státu k sázení? Pomineme-li hráče turisty, kteří zaplavují Česko jak Číňané Macao. Ty hravě nahradí pololegální sázení na internetu. Jsme skutečně národem hazardních hráčů, kteří jsou schopni pro vidinu zisku vsadit vlastní kalhoty? Asi ano. Nejde jen o přístup a postoj k hazardním hrám, ale samotný postoj k vlastnímu životu. Máme tu celou novou generaci, z níž většina slepě věří ve svou šťastnou kartu. Žijí v iluzi, že jsou vyvolení a odsouzení k trvalému a dlouhotrvajícímu úspěchu. V podstatě to nic nechce. Jejich hráčská mantra, kterou kdosi vepsal do jejich kolektivního podvědomí zní, když budeš na sobě tvrdě pracovat, tak tě čeká nezměrné bohatství, úspěch a štěstí.

Tak jako každý hazardní hráč tito lidé odmítají uznat matematickou zákonitost, která se jmenuje zákon pravděpodobnosti. V každé hře vyhrává vždy kasino a nikoliv hráči. Skutečných vítězů je opravdu mizivé množství. Matematicky jedno možná dvě procenta. A jen málo z nich se ve skutečnosti prosadilo svou pracovitostí. Jako každý hráč prostě mají tito lidé jen více štěstí. Jenže žádné štěstí netrvá na věky. To je prostě dáno. Nikdo nevyhrává dlouhodobě. Je to prostě matematicky nepravděpodobné. Přesto je to ona slepá víra, která většinu této generace žene vpřed. A když se předpokládaný úspěch nedostavuje, tak jak by měl a hlavně tehdy, když by měl, tak je třeba najít viníka tohoto stavu. Samozřejmě svatá mantra o tvrdé práci, která za každých okolností přináší úspěch, bohatství a blaženost se zpochybnit nesmí. Pokud by to bylo možné, tak by to znamenalo zrušit základní hodnotu jejich mizerného a prázdného života. Proč tedy mantra nefunguje?

Prací na vlastní osobnosti to nebude. Víc už prostě pracovat nelze. Musí to být v tom hloupém okolním systému. A nepřátelích, kteří narušují ten úžasný systém a házejí všem budovatelům šťastných zítřků klacky pod nohy. Je vám to poněkud povědomé? Ano ta podobnost se skutečně nedá přehlédnout. Slepá víra ve vlastní schopnosti, které máme objektivně pod kontrolou a které úspěšně mění tento svět, je tu od pradávna. Když se nedaří to co chceme, tak za to mohou vždy ti ostatní. Ti, kteří nám nepřejí. Dříve lidé věřili tomu, že jsou pouze hračkou v rukou všemocných bohů a vlastní vůle a schopnosti nejsou důležité. Záleží jen na blahovůli bohů koho potrestají a koho odmění. Lidé cítili pokoru před čímsi vyšším. Při úspěchu byli lidé vděční a za svůj úspěch obětovali bohům, které se o ten úspěch přičinili část svého zisku. Takové předplatné pro další kontrakty. Časem člověk začal zákonitě pokoru ztrácet. Stále více poznával tento svět.

Chápal stále více jeho zákonitosti a skutečné příčiny jevů jež byly do té doby přisuzovány pouze boží vůli. Ztrácel pokoru a stále více měl dojem, že je to člověk sám, který řídí svůj život. Jenže místo pokory nastoupila zhoubná pýcha. Pýcha ve vlastní neomezené schopnosti.  Protože člověk nemá nikdy svůj osud pevně ve svých rukou. Na této planetě nás žijí miliardy. A každý jednotlivec z tohoto obrovského množství má své sny a představy o světě. Je to obrovský kotel protichůdných zájmů a osobních přání a tužeb. Prostě nelze všechna tato často protichůdná přání splnit. Není to fyzicky možné. Výsledkem bývá často kompromis a to kompromis pro řadu jedinců dosti nepříjemný. Leč v rámci zachování jakési globální rovnováhy naprosto nutný. Jenže právě tento kompromis je většinou české nové populace považován za osobní porážku. Zákonitost je zaměňována s nahodilostí. Potřeba vytvořit nepřítele, který je viníkem tohoto osobního neúspěchu je přímo nutná. Bez pochopení toho, že člověk je nepatrnou součástí společenství jiných individualit a sám ovládá svůj život pouze do určitě míry neexistuje žádné jiné řešení než marný boj proti vnějšímu nepříteli.

Skutečný nepřítel je přitom někde hluboko uvnitř každého z nás. A je neporazitelný. Prostě se s ním musíme naučit žít jako se součástí své osobnosti. Ostatní tu prostě nejsou proto, aby uspokojovali naše sobecké potřeby, či proto aby nám vytvořili oporu ze svých zad po které se vyšplháme na vrchol. Rozhodně tu také nejsou z důvodu, aby nám škodili a házeli nám klacky pod nohy. Aby nám bránili v našem úspěchu a štěstí. Dokud si většina současných, mladých a neklidnych neuvědomí, že i ti ostatní mají právo na osobní štěstí a slušný život, tak nikdy nepocíti vlastní osobní štěstí. Život není hra ve které vyhrává ten nejvíce sobecký a bezohledný člověk. Krátkodobé to tak může občas vypadat. Ale dlouhodobě, tedy měřeno délkou více než jednoho lidského života to prostě nefunguje.

Základní karmický princip zní všechno špatné co v životě vykonáš se ti jednou i s úroky vrátí a platí to i obráceně. Proto se sobci dnes mohou smát hloupým altruistům, kteří část svého života věnují s pokorou těm méně šťastným. Jenže ta část života je pouhá investice do vlastní budoucnosti. A je to vlastně alternativa oné oběti dříve věnována bohům. Oběť věnována s pokorou a přispívající k vlastnímu poznání a pochopení. Budhisté a hinduisté tomu říkají osvícení. Dokud je člověk schopen rozeznat základní morální kategorie dobrá a zla tak je s ním vše v pořádku a každé ráno je schopen podívat se v zrcadle sám sobě do očí. Kdo tyto základní morální kategorie ztratí je odsouzen k prázdnotě a bezduchému přežívání. Komu chybí obyčejný lidský soucit ten ztrácí to jediné co ho odlišuje od říše zvířat a zákonů džungle. Světa kde je nutné, aby silnější požíral slabšího. Heslo sežer, abys nebyl sežrán nemá už drahnou dobu v humánní civilizované společnosti, co dělat. Naše osobní cena není vyjádřena množstvím peněz, které vyděláme, ale tím jak jsme užiteční společnosti lidí kolem nás. Skuteční parazité nejsou ti kteří by chtěli, ale nemohou, nýbrž ti co by mohli, ale nechtějí. A nechtějí ani pochopit rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi. Tito lidé jsou naprosto zbyteční. Mají vzdělání a inteligenci, ale ztratili schopnost rozlišovat dobro a zlo. Takoví byli například Heydrich či Mengele. Vzdělání a inteligence jsou k ničemu, když chybí lidskost. Jen další hazardní hráči, kteří vsadili svoji lidskou podstatu a prohráli. Jen si to neuvědomují!