Hrozba není islám, ale evropská ideologie nenávisti

Zavraždili britskou poslankyni. Jo Cox hájila demokracii, lidská práva a svobody. Hájila sjednocenou Evropu postavenou na základech tradičního humanismu. 

Nevraždil žádný náhodný šílenec. Vrah byl produktem největší hrozby, které musí tento kontinent a jeho obyvatelé v současnosti čelit. Strašné ideologii nenávisti. A právě Evropa má s touto ideologií až příliš bohaté, historické zkušenosti. Nenávist je v myslích obyvatel Evropy skryta patrně od nepaměti a vypadá to, že trvale. I v krátkých obdobích míru jen spí kdesi hluboko v kolektivním podvědomí těch, kteří žijí na území tohoto kontinentu. A běda, když se tato nenávist a zloba dostane na povrch a začne sílit. Šíří se potom jako požár a ohrožuje celou tuto planetu. Evropané dali světu náboženskou, rasovou a národnostní nenávist. Věnovali této planetě hodnoty jako genocidu, holocaust a totalitu. Z evropské nenávisti vzešlo vraždění ve jménu boha a víry. Hodnoty jako nadřazenost rasy či národa. Dvě světové války a totalitní společnosti založené na absolutní nenávisti. Nenávisti vůči všem, kteří si dovolili vyslovit jiný než oficiálně povolený názor. A fyzická likvidace těchto neposlušných. Nenávist zrodila svatou inkvizici a její zvrácené metody likvidace těch s jinými názory. A zrodila i její moderní pokračovatele ve 20.století. Ať už to byl bolševismus, fašismus či nacismus.  

Všechny tyto evropské, totalitní systémy byl založeny na brutálním, fyzickém násilí a úplné likvidaci svých odpůrců. Byly založeny na vyvolávání strachu, zloby a nenávisti proti označenému nepříteli. To, že se tyto diktatury podobaly jedna druhé jako vejce vejci není rozhodně žádná obyčejná náhoda.Slovy Brendana Coxe, manžela zavražděné poslankyně totiž nenávist nemá žádné náboženství, rasu ani víru. Je to jed. Nelze než souhlasit. Je to čiré zlo. A je opravdu snadné se tímto zlem nakazit. Jako morem. Stačí přijmout mentalitu davu. Obětovat svoji racionalitu, individualitu, humanitu a kritické myšlení na oltář boje za absolutní bezpečnost, proti jasně onálepkovanému nepříteli. Zkrátka těm druhým, které je třeba izolovat, vyhnat či přímo zlikvidovat v zájmu konečného řešení problému. A potom nastane kýžený ráj na zemi, monokulturní, jednobarevná a jednonázorová společnost a absolutní svoboda ovšem pouze jako ta poznaná nutnost. Jedna říše, jeden národ a jeden vůdce. Nic mezi tím, nic nad tím a nic vedle toho. A vždycky se najde dost lidí, kteří těmto jednoduchým řešením věří a odmítají si přiznat, že to nikdy nefungovalo a fungovat ani nemůže. Je to proti lidské přirozenosti. Touha po svobodě, toleranci a nenásilí je každému člověku vrozená. Všichni lidé jsou rovni ve svých základních lidských právech. Nikdo nemůže být skutečně svobodný aniž by uznával a respektovatl stejnou svobodu svého bližního. Svoboda jednoho na úkor svobody těch ostatních, zkrátka není  žádná svoboda.  

Jo zemřela. Po zbabělém útoku bojovníka za Británii. Ovšem za tu jeho, za nacistickou Británii. Její vrah zaútočil s obvyklou mírou brutality a nenávisti. A také s obvyklou zbabělostí. Tak příznačnou pro všechny nacisty. Vybral si za svůj cíl drobnou, bezbranou ženu. Jeho norský kolega a bratr v nenávisti vraždil na jednom norském ostrově mladé lidi a dokonce ještě nedospělé děti. S bezcitností, bezohledností a brutalitou tak vlastní všem nenávistným zbabělcům. To není nic proti několika českým vlastencům, kteří v městečku Vítkov kdysi uctili narozeniny velkého vůdce německého národa žhářským útokem na romskou holčičku. A představitelé jedné české, politické strany těmto zbabělým zločincům vyjádřili veřejně svou morální podporu. Může snad slušný člověk k těmto reprezentantům lidského odpadu cítit něco více než opovržení a pohrdání? 

Ale není třeba ztrácet víru v člověka a lidstvo. Jo Cox to nikdy neudělala. Přijala svou společenskou odpovědnost za ten malý kousek světa kolem sebe a všechny své síly věnovala tomu, aby jej změnila k lepšímu. Žádný jednotlivec nedokáže změnit k lepšímu celý svět, ale měl by se snažit změnit alespoň právě ten malý kousek světa kolem sebe. Když to udělá každý slušný člověk, svět se jednou změní na příjemné místo k životu. Ona viděla v lidech jen to dobré. Měla v ně důvěru a většina z nich jí tu důvěru oplácela stejnou mincí. A proto skončím jejími slovy: 

 Zemřela mimořádná žena, dobrý a slušný člověk. A bude nám tady všem hodně chybět.