Jak se Horní Dolní největším chovatelem psů v regionu stala.

Bylo to před nějakým časem, ne více než třemi léty. Na jaře toho roku, potom co se teploty přehouply poprvé přes dvouciferné číslo v kladné stupnici teploměru, začala se ve velkém rodit štěňata. Byla to obecní štěňata.

Tráva ještě pořádně nezačala růst a to co bylo zelené, tu zůstalo ještě od podzimu, protože zima nebyla, jak jsme již nějakou dobu zvyklí, tuhá. I když obvykle má každý radost z toho nového co se na jaře narodí a vyroste, v Horní Dolní měli smíšené pocity. Těšili se lidsky z mláďátek, z těch všech koťat a štěňat, ale vnitřně, jako obec je skličovalo to, co si už nějakou dobu uvědomovali. Horní Dolní přerostla přes hlavu regulace populace zvířat na jejím území. Věděli přitom, že nejsou a nechtějí být žádným množitelem a chtějí jenom pomáhat zvířatům a chovat se odpovědně vůči svému okolí. Na druhé straně jim nebyla a nesměla být lhostejná ani litera zákona.

V Horní Dolní, obci neveliké, ale v zase žádné drobné osadě, nikdy peníze v rozpočtu nepřetékali přes okraje přeplněné nádoby. Spoustu práce odvedla parta oduševněných dobrovolníků. Ovšem, i když nadšenci práci prováděli s láskou a náležitou péči vedení obce se rozhodlo jim poskytnout odborné proškolení a i samo rádo chtělo najít cesty spletitými cestami chovatelské, veterinární profese a zejména prokličkovat paragrafy v ochraně zvířat.

Probrouzdali internet. Něco v pracovní době, ale pár lidí se obětovalo i večer. Všude bylo něco informací, ale co bylo nejhorší, stránku od stránky se rady lišili. Kdo se pak v tom má vyznat!

I když pro někoho je to marginální téma, povinnosti obcí na poli ochrany zvířat jsou nemalé. Posuďte sami. Odchyt toulavých a opuštěných zvířat, zřizování a vedení útulků, šetření týrání zvířat, odebírání zvířat, starostlivost o zvířata hospitalizovaných majitelů, vedení správních a přestupkových řízení, provádění deratizace, pohřbívání zvířat v obci, řešení šarvátek psů, řešení rušení nočního klidu zvířaty, řešení rušení vlivy pocházejícími z chovu zvířat, vedení stavebních řízení u staveb pro zvířata, regulace populace koček, holubů a jiných zvířat, povolování akcí se zvířaty a mnohé další.

Jeden příklad z praxe za všechny. V pátek odpoledne volá na obec pan Novák, že jeho pes byl ošklivě napaden a pokousán psem většího vzrůstu pana Dvořáka. Při oddělování psů byli pokousáni oba majitelé, ale žádný z nich neví, kterým to vlastně psem. „Dělejte něco s tím. Musíte Dvořáka potrestat“, trvá si na svém pan Novák. Co já úředník na obci udělám. Je to zas jenom nějaká pitomá šarvátka, ono to nějak vyšumí… Ne tak zcela. Kontaktováni mohli být i jiné úřady, nebo spolky a ty budou taky ve věci konat. Věc se pak vrátí na obecní stůl s „notickou“, že ve věci již týden nekoná. Co je třeba ve věci prošetřit? Tak nejprve jak k potyčce došlo. Byly psi na vodítku? Šetřil už případ někdo jiný? Je o tom sepsaný záznam? Jsou jiný svědkové? Neutekl některý ze psů ze zahrádky? Nevysmekl se některý ze psů majiteli při procházce? Došlo k obdobnému chování u některého ze psů již v minulosti? Byli poranění majitelé na ošetření? Kontaktovali veterinární správu? To jsou otázky, které nás mohou navést na správnou cestu. Případ se může vyvinout jako občansko-právní spor, přestupek, trestní čin, nebo jednoduše k žádnému porušení legislativy nedošlo a za pár let budou všichni na věc vzpomínat jako na dobrou historku o jizvě. Ovšem za předpokladu, že se sousedi usmíří a nezačnou si trávit vzájemně psi.

A co ty ostatní věci? Obec je povinna se postarat na svém území o toulavá a opuštěná zvířata. Konat by ovšem měla tak, aby zvířata co nejrychleji navracela původním, nebo novým majitelům. Zároveň by svým konáním měla zajistit do budoucna zlepšení stavu. Má na to právo i páky. Může zřídit obecně závaznou vyhlášku o pohybu zvířat, má právo regulovat populaci toulavých zvířat na svém území. Může rovněž zřídit útulek. Může, ale nemusí. Jsou i jiné cesty. Pokud existuje v okolí vhodné soukromé zařízení má možnost ho podporovat a zvířata umisťovat tam. Jak ovšem dlouho zvířata v útulku držet? Aby tam byla všechna na dožití, není vhodné ani pro ně. Pokud si je vyzvedne nový majitel dobře pro ně, pokud se je vyzvedne původní majitel, který se o ně řádně staral, o to líp. A do doby než si je někdo vyzvedne, co má plnit útulek při péči o ně? Jak mají být znalí ošetřovatelé? S nadnesením můžeme říct, kdyby tyhle informace věděli od začátku v Horní Dolní, nesežíral by je uvnitř vnitřní nepokoj, že něco zanedbali.

Dalším velkým okruhem, řešeným obcemi, je týrání zvířat. Jistě jste to už někde viděli, v horším případě zažili. Je to pohled nehezký. Odborníkům se pod ruky dostanou i ty těžké případy, pro silné žaludky. V té chvíli si člověk uvědomí, jací umíme my lidé býti k těm bezbranným. A pak úředníku na obci si s tím poraď. Již preambula zákona na ochranu zvířat o tomto pojednává, když praví: „zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka“. Spousta zvířat si vytrpí tolik bolesti, které by běžně člověk nevydržel. A právě na obcích s rozšířenou působností je právě právní koncovka všech případů týrání zvířat, pokud nejsou tak závažné, že jsou trestními činy. Ovšem kolikrát než dojde k rekvalifikaci, případem musí hnout právě obec. K tomu má přiznaných spoustu pravomocí. Obec může nařídit předběžnou náhradní péči, náhradní péči, zákaz chovu, propadnutí zvířete, snížení počtu zvířat, zákaz činnosti a v poslední řadě i usmrcení zvířat. Je nutno citlivě rozhodovat co kdy uplatnit. Samozřejmě je zde i postih trýznitele finanční. Ten se musí uplatnit pokaždé při prokázání viny. Ovšem k tomu je cesta vždy dlouhá. Potěšením všem může být, že my, pohybující se profesně na poli ochrany zvířat, každý krůčkem a každým dnem přispíváme k tomu, aby byla společnost, ve které žijeme lepší a tolerantnější, zejména k těm bezbranným.

MJ