Klášter Wat Som Siao u řeky Ping, Thajsko na kole 2014, (6)

         Usnout ve středním Thajsku v únoru v moskitiéře, se zdá být skoro nesplnitelný úkol, přesto se mi to někdy po půlnoci podařilo. Je opravdu velké vedro i v noci, a tak chvíli trvá, než se rozhicovaný organismus zklidní a vychladne. Když pominu občasné štěkání psů, tak se spalo skvěle.

V průběhu balení se se mnou přijde rozloučit mnich, který mi nejvíc pomohl, uděláme si jednu společnou památeční fotku, a pak jdu za „sousedkou“, jak jsem večer slíbil. Nemohl jsem uvěřit, když mi ještě včera popisovala, jak vstává každý den ve čtyři ráno, v pět už jede na trh, pak se kolem šesté vrací, pracuje, pak znovu na trh, to je pěkná řehole, musím říct.

Všichni jí prý říkají „Apple“ tedy „Jablíčko“, neustále mě varuje, abych na severu nejezdil po setmění, že je to nebezpečné, abych si dával pozor na věci a nevystavoval je jako včera večer v té hospodě. Zkrátka má ke mně takový mateřský přístup, pravděpodobně jí asi chybí její dcera, která studuje v Polsku a její syn půjde za měsíc do kláštera.

            Jsem od ní rovněž pozván na snídani, kterou představuje ona lepkavá rýže s kokosovým mlékem a mangem. Pravděpodobně nejlepší a nejzdravější start do nového dne. Ještě mi dává několik rad co do výslovnosti, a pak už se spolu loučíme. Milá Apple díky za vše!

            V průběhu dopoledne jedu nejdříve po silnici 3183, ale těsně před městem Uthai Thani si to zkrátím ještě menší silničkou, která mě přivede přesně do centra města. Je opravdu šílené vedro a těžko říct, jestli to není lepší za jízdy. Každopádně, pokud se zastavím někde na sluníčku, kde je nulové proudění vzduchu, tak je doslova k padnutí.

            Z města Uthai Thani vede samozřejmě hlavní směrem na sever, ale díky Google Maps si mohu zvolit méně frekventovanou variantu, kterou  představuje silnička 3220. Po obou stranách jsou stále tisíce rýžových polí. Podle staveb, vozového parku i rozlehlých obilnic nebo spíš rýžovnic, je vidět, že se tu lidem nežije vůbec špatně. Jak by řekla moje babička starou sedláckou terminologií – „bohatý kraj“. Tím se vždy označovalo třeba kolínsko a tamní černozem, naopak chudým se zase myslelo podhůří, kde je půda samý kámen.

            V poslední fázi před městem Nakhon Sawan, kde si chci dát dnešní popolední pauzu, odbočuju na silnici 3005, kterou už je to do dnešního polodenního cíle už jenom nějakých patnáct kilometrů. A opět musím velebit Google Maps, protože za normálních okolností by mě ukazatele na město Nakhon Sawan svedly na obrovskou dálnici, a po ní bych musel jet, jiank bych se do města nedostal. Takhle vím, že můžu dálnici klidně přejet a pokračovat přímo  rovně dál, protože je tam opět malinká šikovná silnička, která mě dovede přímo do centra města. Ani se mi tomu nechce věřit, ale je to tak. Takhle krásně jsem si ušetřil námahu a namísto motání se po příšerných výjezdech, nadjezdech a podjezdech na začátcích a koncích thajských měst, si vždycky najdu nějakou příjemnou „přístupovku“, kterou do města vpluju, a pak zase jinou, kterou město opustím, aniž bych se přespříliš nadýchal výfukových plynů. To je opravdu geniální.

            Zapomněl jsem doplnit, že kvůli rannímu zdržení jsem vyjížděl až ve čtvrt na jedenáct, což způsobilo časový posun, a tak oběd si dávám až kolem druhé. Rozhodl jsem se,že vyhledám ve městě nějaké nábřeží u řeky a pokud tam najdu nějakou restauraci, tak bych si dal nějakou místní rybu, o kterých mi tak pěla Appel dnes ráno.           

Na nábřeží to zprvu vypadá jako, že tam žádné restaurace nejsou, ale když člověk přijde až k řece a nakloní se přes betonový rantl, uvidí romantické plovoucí pontony a na nich příjemně vyhlížející restaurace. Vypadá to lákavě a přímo to vybízí k vyzkoušení. Pouze se obávám, že ani v jedné nikoho nevidím, a tak si říkám, jestli to náhodou nejsou nějaké večerní zábavní podniky. Jdu tedy dolů, jsem velmi vřele přivítán majitelem, který ke mně posílá syna se základním anglickým jazykovým vybavením a dceru, která je nesmírně příjemná a posléze mi neustále dolévá pokaždé, když jenom usrknu ze skleničky. Tak trochu jsem měl pravdu, protože v rohu mají vybavení pro kapelu a trošku ve mně hrkne, když mi v tomto zapadákově přinesou menu v angličtině a ještě k tomu s fotkami. Moje obavy se potvrzují, když se podívám na ceny, a ty jsou přímo vražedné, jídla začínají na 200 bathech a jdou až ke čtyřem stovkám. To jsou ceny, které jsou vysoké i na letovisko přímo u moře, ale předpokládám,že tady to bude asi spojené s tou večerní zábavou, a proto tu teď nikdo není a proto jsou ty ceny tak vysoké.

Přijde ochotný mladík a já mu jenom naznačím, opakuji, pouze naznačím, že obědů za 300 bathů bych měl přes ulici deset, načež mě on mě vybízí, abych si něco vybral. Já  si tedy schválně vybírám něco nejjednoduššího, tedy smaženou rýži s kuřecím masem, protože mi je tu opravdu příjemně a nechce se mi zase někam trmácet a pro jistotu se ptám hned na cenu, načež on sám se nabízí, že mi jí udělají za 30 bathů. To jsem tedy opravdu nečekal a opět, nemusel to udělat, kdyby byla za 150 bathů, tak bych to stejně zaplatil, protože se mi tu opravdu líbí a je to krásné místo. Velice příjemně mě překvapil a s každým takovým příjemným překvapením dávám Thajsku další palec nahoru, zejména pak v místech, kde se už s turisty počítá a přestože by mohli, tak mě nenatáhnou, dokonce ještě naopak – přizpůsobí cenu v nočním podniku dennímu provozu, to bych chtěl vidět u nás.... To je vážně krásný.

            Ještě jsem neřekl, že stejně jako včera večer, když někam přijdu, vypojí odněkud větrák, přinesou ho ke mně a zapnou ho přímo na mě, což je taky velice milé a příjemné. Méně příjemné pak je, že když z tohoto příjemného místa odjíždím a klučina za mnou ještě běží, aby mi daroval velkou láhev vody, moje radost je zkalena tím, že je moje přední kolo opět úplně prázdné. Co se  dá dělat, říkám si, lepší, než to měnit v pravé poledne někde v prachu u cesty, to je sice pravda, každopádně tuto činnost nemám rád nikdy.

Cestou sem jsem se ve městě stavoval u klučiny, který lepí duše. Chtěl jsem si nechat zalepit tu, co mi praskla před několika dny, jaké bylo moje překvapení, když se zjistilo, že praskla přímo u paty ventilku,  kde se to zrovna zalepit nedá. Horší však je, že teď praskla druhá a přesně v tom stejném místě. Nepodařilo se mi tam najít nic, co by to mohlo způsobovat, ale možnosti jsou veskrze dvě. Buď jsou nekvalitní duše, anebo je defektní ráfek u otvoru,  kudy proniká ventilek duše a tak dlouho píchá do duše, až ji protrhne. K tomu bych se přikláněl já. Klučina, by mi chtěl moc pomoci, je to na něm vidět, ale nemá v tuto chvíli jak. Nakonec na mě ukazuje bankovku, jako asi, jestli mám peníze, zavírá dveře svého krámku na rušné ulici, bere si přilbu a ukazuje, abych ho následoval. Jedeme společně slalom mezi auty a prosmýkáme se i těmi nejmenšími škvírkami, abychom během deseti minut stanuli před krámkem z dušemi. Prvně jsem si myslel, že mi je tu přeci jenom nějak spraví, což bych byl radši, protože před lety jsem si kupoval několik thajských duší a všechny do jedné pod tíhou mého kola prostě praskly. Měly stejnou velikost, ale nebyly prostě stavěné na takovou zátěž. Když uvážím, že jede-li thajský zemědělec na mopedu s celou rodinou, neváží celý náklad zpravidla tolik, co já na kole z bagáží... Nakonec tedy kupuju tři duše celkem za 150 bathů, takže prostě uvidíme, když to přijde, tak to zkusím, třeba budou silnější, než ty, co jsem tu kupoval před třemi lety. Nejpozoruhodnější je však scéna při placení, kdy dávám klučinovi 50 bathů jako tedy za to, že musel kvůli mě zavřít a jet hledat jiný obchod a že mi pomohl, ale on peníze vehementně odmítá. Nezbývá si to vysvětlit tak, že mi před tím u sebe v obchodě ukazoval, jako jestli mám peníze na ty duše. No vida, jeden den a už tři lidé, kteří mi pomohli, poradili anebo mě nenatáhli. Takové je obyčejné Thajsko.

Vším tím vyřizováním jsem se bohužel ve městě opět dost zdržel a odjíždím tedy až kolem čtvrté. Jsem docela šokován tím, jak je i pozdě odpoledne vedro. Nevím, jestli je to subjektivní dojem, ale přijde mi, jakoby bylo ještě tepleji než v poledne. Na chvíli stavím u malinkatého krámku s důkladně vysmíčeným okolím, což nebývá v Thajsku úplně tak běžné a do jednoho z neméně úhledných zahradních vodopádků strkám celou hlavu asi na půl minuty, abych se pořádně zchladil. Scénka upoutala pozornost majitele, a tak se na mě přišel podívat a trochu si povykládat, ale bohužel jsem mu toho moc neřekl.

K večeru jedu až skoro do poslední chvíle, co to dá a všemohoucí mě asi vyslyšel, když mi chvilku před šestou, tedy mezní dobou, kdy se ještě dá jet, je to bezpečné a je světlo, postavil do cesty opět buddhistický chrám. Upřímně jsem se tam včera cítil tak dobře, že neváhám ani minutu a jdu se zeptat prvního mnicha, zda bych si i tentokrát mohl v jejich hájemství někde poblíž chrámu postavit stan, respektive moskitiéru. Ani se nedá říct rozhodování, během několika vteřin mi se stoickým klidem ukazuje na místo přímo pod nádherným chrámem, kde si můžu rozdělat dnešní lože. Bože, a co víc člověk potřebuje ke štěstí?

Po chvíli přichází i jeho kolega, který se pořád směje jako dalajláma a společně si poklidně prohlížejí to moje ležení. Mezitím mě ukazují toalety, kde se můžu omýt, převléknout, jednoduše se trochu zkulturnit. Milým mnichům mnohokrát děkuju a ve chvíli, kdy je všechno hotovo, se omlouvám a jdu si do městečka někam sednout, napsat deník a něco pojíst. Wow, to je vážně sen, já projíždím Thajsko a spím po buddhistických klášteřích, tak tohle jsem vážně neplánoval a ani jsem nevěděl, že je to možné. To je tedy vážně pecka! Honzíku, musíš se pochválit, to se ti zase něco povedlo.

TACHOMETR

POLOŽKA
	35	21,875
	90	56,25
	150	93,75
	10	6,25
	15	9,375
	60	37,5
	40	25
	400	250