Akce kulový blesk – směr jih, Thajsko na kole 2014 (9)

      Včera večer, když jsem si ještě pozorně prostudoval klimatické grafy v průvodci, jsem natrefil na jednu takovou poznámku v sekci Chiang Mai severního Thajska, která mě tedy opravdu příjemně nepřekvapila. Mluví se tady o tom, že až do konce února panují v oblasti snesitelné teploty, ale počínaje březnem začíná „období požárů“, teploty mohou být velmi vysoké a „dříve zelené lesy vyschnou a zhnědnou“.

      Původně jsem se domníval, že to zase nebude tak hrozné, když sem dorazím na přelomu února a března, ale to varování je naprosto přesné a výstižné. Přestože je „teprve“ začátek března, dokonale to sedí.

            Spalo se celkem oukej, i když jsem měl zpočátku obavy, že sem přilákám psy z okolí, kteří už mě začali vyštěkávat, ale nakonec vše utichlo. Horší je, že i když jsem si dal budíka na půl sedmou, už takhle brzy ráno je podstatně tepleji než dole v nížině. I přes všechny negativní signály si balím a vyrážím směrem do kopců. Stačí mi však necelá půlhodinka na to, abych sebekriticky doznal, že tohle je sebevražda. Zvládnu hodně, ale jet do patnáctiprocentního stoupání v osm ráno a být úplně smáčenej potem, to je vážně moc.

            Nadešla chvíle, kdy se musím rozhodnout. Buď se tady budu ještě několik hodin plácat, za dvě hodiny začne být vedro doslova na kolaps a budu řešit jenom jak se odsud dostat anebo se teď seberu, sjedu ke „klukům“ na post, poprosím je, aby mi stavili nějakýho pick-upa do Tatu, odpoledne jsem v Bangkoku a pozdě večer na prahu jižního pobřeží. Nezní to skvěle? Plazil jsem se sice na sever pět dní, mám v nohou už přes pět set kilometrů, ale nejsem šílenec, navíc nesmím zapomínat, že jsem ještě před několika dny ležel s antibiotiky, není co řešit, tady v těchto pustých a nehostinných lesích mé severní putování letos končí a odteď nabírám směr jih!

            Wow! Těším se jak malej Jarda. Kluci na postu jsou moje krev, ihned stavěj auta, jednomu přikazujou, aby mě vzal na korbu, takže taxíka do asi padesát kilometrů vzdáleného města mám objednaného za pět minut. Jízdu na korbě si patřičně užívám, to je prostě bomba, takhle si představuju cestování a ne jako v přeregulované, třicetkrát hygienicky dezinfikované a fólií přebalené Evropě, kde budeme za chvilku muset mít pásy z obou stran, přilbu a nafukovačku před sebou.

            V Tatu čekám na autobus do Bangkoku, který mi jede po poledni. Chvíle čekání vyplňuji psaním a studováním jižní trasy. Musím říct, že když by bylo tak o deset stupňů méně a všechno kolem zelené, tak si docela dokážu představit, že bych se do těchto hor rád vrátil, pak to musí být krásné, ale teď to působí jedním slovem jako bezútěšná vysušená poušť s pahýly stromů, které kdysi možná bývaly džunglí.

            K obědu si v místní nádražní krčmě dávám tradičně rýži s kuřecím a se zeleninou, ke které přikusuju malé šalotky, naložené ve vodě na stole, což neskutečně osvěží jídlo, to by člověk nevěřil. Lístek jsem nakonec i s kolem pořídil za fantastických 349 bathů. Za tu cenu prý dole na riviéře v nějakym zaplivanym baru čepují pintu Guinesse. Paráda, proto jedu do Thajska, abych seděl v Irish pubu na pláži, pil předražený Guiness a koukal na fotbal...

           Po poledni bus přijíždí a já mám svou hlavní starost – znovu v něm nenastydnout. Thajské autobusy jsou proslulé tím, že klimatizace v nich je vždy na plný pecky a někdy nabírá až mrazivých hodnot. Co tedy dělat? Vybaluju si tedy mikinu, k tomu ještě vestu, bundu a kolem hlavy si obaluju ručník. Takhle to beru vážně. Pamatuju si, jak jsme jeli s bráchou takhle autobusem ke hranicím s Laosem a ráno, když jsme oba vystupovali, tak jsme svorně chrchlali a byli jsme nakřáplí. Ještě si velmi dobře vzpomínám jak mi bylo před nedávnem blbě a nechci se znovu vrátit tam, kde jsem byl.

            Autobus vymetá snad každou  díru a když bych řekl, že by podél něj mohla stará Wajtingrová sbírat prašivky, tak nejsem daleko od pravdy. Přede mnou sedí jediný pár cizinců v celém autobuse a když tak koukám, jak hledí na tu krajinu venku, co jim to asi může říkat? Mám takovou zkušenost, že když člověk delší dobu nějakou krajinou putuje, tak tam kousek sebe nechá a stejně tak i ten kraj se dostane pod kůži jemu. Při cestování na kole je to zvláště intenzivní, protože má člověk čas a prostor vnímat všechno, co kolem sebe vidí. Všiml jsem si, jak oba koukají nevěřícně na velké ohně na polích. Asi netušili, že venkované takto vypalují každoročně rýžová pole po sklizni, ale nejen to. Rád si všímám barvy patníků, tvarů stromů anebo někdy šíleného bordelu ve škarpě. To všechno dohromady utváří nějaký pocit z místa, kdy ani není tak důležité, jestli kladný nebo záporný, hlavně, když je intenzivní a není to nuda.

            V Bangkoku zjišťujeme shodně s německým párem, že máme stejný záměr, tedy co nejrychleji se dostat právě z něj a shodně směrem na jih. Hledáme tedy na rozlehlém nádraží vhodný spoj, ale posléze zjišťujeme,že to nebude tak jednoduché, jak jsme si mysleli. První problém je, že Bangkok má několik velkých autobusových nádraží, vzdálených od sebe i přes hodinu jízdy taxíkem a ideální místo pro odjezd směrem na jih, by nemělo být toto čili severní nádraží, ale spíše to jižní. To všichni víme, ale přesto jsem já i oni slyšeli o tom, že by nalezení vhodného spoje na jih přímo zde, po vystoupení z autobusu, problém být neměl. Zní to logicky, Bangkok má přes šest milionů obyvatel a stovky tisíc turistů, kteří sem přijedou, se chtějí přeci povětšinou dostat právě dolů na jih,m tak v čem by měl být problém.

            Problém je právě vždycky tam, kde ho nejmíň čekáme. V případě přesunu na jih se nakonec ukazuje být snad ve všem. Po dlouhém vyptávání na informacích útržkovitou angličtinou lidí, kteří umějí sotva číslovky, jsme se dozvěděli, že dnes už nic na jih prostě nejede, jediná možnost je minibus. Dobře, je sice deset večer, ale proboha, co všechny ty noční autobusy mířící na jih? Postupně se zkoušíme pozeptat každého na nádraží od uklízečky až po vrátného a opravdu to vypadá, že dnes a údajně i prý kdybychom se přesouvali na jižní nádraží, tak máme s odjezdem ještě dnes večer prostě smůlu. Dominik s přítelkyní se nakonec domlouvají s řidičem minivanu a jedou s ním za 970 bathů každý až do Phuketu. Po mně chtěl řidič třikrát takovou sumu, tedy dohromady skoro 3000 bathů a neustále argumentoval, že zaberu místo pro tři lidi s tím kolem a nešlo se s ním domluvit. Přitom jsem chtěl pouze na poloviční vzdálenost než oni, a to je tak strašně přepálená částka, že raději přečkám na nádraží do rána, kdy by měl jet nějaký normální spoj.

            Naštěstí jsem vyvolal sympatie místních policajtů, kteří vida mě s těmi všemi věcmi, mě vyzvali, abych si v ohraničené, jinak nepřístupné, čekárně, ustlal. No skvělé, tak se aspoň normálně vyspím. Když si vybaluju všechny věci a pomalu uléhám, upřu zrak vzhůru, vidím jak nade mnou krouží mračno takových těch malých octových mušek, co vždycky někde vyrojí, když se třeba začnou kazit hrušky. Tak si jenom říkám – doprdele, to smrdím v celým prašivým Bangkoku nejvíc já? Dobrou noc.

POLOŽKA
	342	213,75
	30	18,75
	65	40,625
	50	31,25
	487	304,375

TACHOMETR