Vyznání

Já stojím tu sám v dešti citů,
jen okno Tvé mi odpovědí,
dočkám se snad až za úsvitu,
a růže nezvadne, jež v ruce svědí.

V tom okně zřím jen siluetu
a srdce buší jak o závod,
pouze pár kvítků na parapetu,
však cítím se jak před popravou.

Jen jeden pohled stačil by,
jak rád bych patřil v oči Tvé,
jdou však na mne jen zlé sny,
a jen myšlenky sychravé.

Tak hledám sílu k výpravě,
v níž Tvé srdce dobudu,
jsem hrdina, jenž váhavě
stojí a bojí se osudu.

Tak prosím všechny anděly,
by dodali mi odvahy,
chci vstoupit, ne již nesmělý,
nedbaje žádné výstrahy.

Však stojím tady stále sám
a city vroucně prší,
jen v mysli tyto touhy mám,
a ruka růži drží.