Kolotoč

Sám vprostřed osudu
soudím se se svým stínem.

Já změnil se v obludu,
co opájí se levným vínem.

V kolotoč života byl jsem vržen
a nikdo se mě neptal.

Pak proudem bolesti stržen
modlitby si šeptal.

Teď vyprahle hledím nikam,
prosím o dávku citů.

Jak časová bomba tikám,
a flinta má je v žitu.

Ale poslední soud se nekoná,
jen stále dál se táhnout hlučným tichem.

Tak kde je ta konečná opona,
za níž se obecenstvo baví smíchem?

Před sebou novorozeně teď zřím,
v němž poznávám sám sebe.

Náhle probuzen vědomím už vím,
jen vzhlédnout výš a spatřit nebe.