O zahraniční služební cestě

Kdo ví o mé fóbii z cizích jazyků, tomu je jasné, že bych se nikdy dobrovolně nevydal na služební cestu do zahraničí. Bohužel jsem chyběl při hlasování, koho naše oddělení vyšle do Německa, takže jsem vyhrál. Šlo o setkání v mateřské společnosti, kam byl z každé dceřinné společnosti odeslán jeden zástupce. I když hlavním tématem bylo školení, pravým a i mimochodně deklarovaným účelem bylo vzájemné seznámení “ajťáků” pro posílení vztahů.

Takže se sešlo po jednom zástupci z: Anglie, Irska, Brazílie, Číny, Japonska, Itálie, Mexika, pochopitelně Německa a moje maličkost za Českou Republiku.

Zapřísahal jsem se, že budu v pozadí a mluvit budu jen v nejnutnějších případech (společnou řečí byla předepsána angličtina). Celkem mi to vycházelo, aniž bych způsobil větší faux-pas, během přednášek pro náš malý kolektiv jsem souhlasně kýval hlavou a o přestávkách jsem byl s urputným výrazem strašně zaměstnán vyřizováním pošty (mimikry), aby se se mnou nedal nikdo proboha do hovoru o počasí atp.

Drobnosti jako volání manželce bez předvolby +420, kdy jsem volanou osobu poslal k šípku s “nedělej si ze mě srandu a nech si ty germanismy” mě nemohly rozhodit.

V pečlivě naplánovaných večerních akcích, kterých jsem se musel zúčastnit, však byl problém vykroutit se z konverzace. Proto jsem se raději v ústraní věnoval pivu a kuřbě a předpokládal, že ostatní nemohou mít tyto stejné koníčky jako já. No, někteří měli. Takže jsem se některým faux-pas prostě nevyhnul.

To nejmenší jsem provedl na koncertu nějaké skupiny pod širým nebem. Největší souznění v pití piva (Česká Republika zde byla první) jsem nalezl s brazilským kolegou (Brazílie skončila druhá, ale o tečku, fakt jsem měl co dělat), kde jsme se vzájemně střídali v donášce. Pivo bylo dostupné pouze a jen ve čtvrtlitrových skleničičkách, takže jsme se oba dost naběhali. Když už se koncert chýlil ke konci a já šel pro další várku, Brazilec mi vrazil do ruky své sklo a povídá “Kold votr”. Usoudil jsem, že mu konečně došlo, že mě v pivu prostě neuchlastá, a přinesl jsem mu místo dalšího piva jím požadovanou studenou vodu. Byl dost překvapen, a nakonec jsme si vysvětlili, že nemyslel “Cold water”, ale “Gold water” – což teda u nich znamená pivo. Tak jsem mu teda vysvětlil, že u nás je to “Ginger water” a na usmířenou jsem mu věnoval pivo své a šel si pro jiné. 

Druhý den bylo vidět, kdo ve které zemi poctivě trénuje. Mohu s čistým svědomím říct, že já jediný jsem během přednášek neusnul.

A večer se šlo na bowling. Po bowlingu (Česká Republika byla druhá) a několika pivech (Česká Republika byla opět první) jsem předpokládal návrat na hotel, ale šlo se teprve na večeři do čínské restaurace, kde místní obsluha čínského vzezření neuměla čínsky, jak promptně zjistil náš čínský kolega.

Jelikož jsem nepředpokládal návštěvu dalšího kulturního zařízení a počet bezproblémově snesitelných piv jsem si pečlivě rozpočítal na deklarovanou délku bowlingu, spokojil jsem se zde raději s nealkem - abych neudělal mezinárodní ostudu - a stranil jsem se veškeré komunikace a jen moudře přikyvoval hlavou, pokud se mi to zdálo vhodné. Bohužel jsem tak nezaregistroval všechny informace ohledně postupu při výběru jídla. A to se mi mělo vymstít.

Když se náš stůl zvedl a celé osazenstvo se přesunulo k bufetu, bez problémů jsem je následoval. Zde byly vitríny s jídlem, kde si každý nandal do své misky, co hrdlo ráčí. Jsa trochu nedůvěřivý k jídlu, které tak často nejím, nejprve jsem si nabral z táců vzorek na vidličku a ten ochutnal. Zeleninka, kterou bufet začínal, mě celkem oslovila, a po ochutnání pár soust jsem si nandal různé druhy do misky. Akorát to tedy bylo na můj vkus dost studené. Pak následovaly plátky ryby. Zde jsem nejprve také uždíbl a - ano, a právě zde jsem začal mít podezření a matně si vybavoval, co že nám to ten průvodce u stolu vlastně říkal. U dalšího tácu už to bylo jasné i mně.

Postup při mém vybírání jídla byl v podstatě správný. Až na tu drobnost, že si vyberete do misky a pak plnou misku odevzdáte kuchaři, který vám vaši kombinaci teprve uvaří. Rychle jsem se rozhlédl. Naštěstí (šel jsem poslední) mě viděl jen zástupce země vycházejícího slunce, kterému moje plná huba syrové ryby snad ani nepřišla divná, protože zrovna u jiného tácu testoval suši či co.

No, pět dní uteklo jako voda a chystal jsem se k odjezdu. Ten se konal přímo z fabriky, kde mě mělo vyzvednout auto a hodit na letiště.

Auto přijelo dokonce v předstihu, řidič vystoupil, podíval se na mě, pak na papír: “Novotna?”. No jasně, objednávka s diakritikou, místo mého dlouhého ypsilon tam bude mít něco jako alfa či tak. “Ja, Novotna” pokrčil jsem rameny, nasedl a konečně jsem si oddychnul, že to mám za sebou.

V půlce cesty na letiště – tedy asi po půl hodině, se řidiči rozdrnčel telefon. Německy tedy neumím, ale “Scheisse” jsem bezpečně poznal, obzvláště, když ho řidič opakoval asi pětkrát za sebou. Za jízdy vytáhl desky, oddělil dva slepené papíry, ještě jednou řekl na rozloučenou do telefonu “Scheisse” a ohnul to na první výjezd z dálnice.

Ano, zapomněli jsme v podniku jednu naši českou kolegyni, která tam byla nezávisle na mně a která měla letět stejným letadlem jako já zpět. Bohužel jsem o ni nevěděl a ani jsem ji neznal. A – nebudete věřit, jmenovala se Novotná. Takže to “Novotna” bylo správně, já byl až na druhém papíru, který řidič přehlédl.

Letadlo jsme v pohodě chytli a já děkoval Bohu, že jsem byl u auta první. Kdybych na parkovišti zůstal já, opravdu nevím, jak bych si vše dokázal zařídit. Teda nakonec asi jó, ale rozhodně bych neletěl domů ten den.