O sportování

Po uveřejnění mého fejetonku O nadváze jsem obdržel (jednak v diskusi, jednak e-mailem) několik nesouhlasných reakcí na moje vyobrazení života s nadváhou. Jelikož nikdy nebylo a není mým záměrem rozproudit diskuse v negativním slova smyslu, dnes se budu věnovat mému sportování, protože, a to je bez debat, sportování je rozhodně zdravá a prospěšná činnost.

Moji první zlomeninu ze sportu jsem si způsobil zcela sám, a překvapivě až v relativně pozdním věku. Během malé kopané jsem při své slavné kličce zakopl o vlastní nohu a po dopadu má váha udělala své a odnesla to klíční kost. Už tedy nevím, kdy to přesně bylo, ale vím určitě, že sněžilo, že to bylo relativně brzy ráno, a že jsem byl ženatý. Že sněžilo si pamatuji proto, že když mě odvezla sanitka po ošetření co nejblíže k “našemu” paneláku (což však bylo od vchodu stále dost daleko), saniťák mi odmítnul ponechat v nemocnici zapůjčený župan (o kontrole bych ho fakt vrátil, nekecám) a vyhodil mě ze sanitky, kdy tedy jediným mým oblečením v horní půlce těla byla stažená obinadla okolo ramen. Trička mi byla totiž rozstříhána (na mou žádost) a věci na převlečení jsem nechal v autě. A auto jsem nechal kamarádovi. A s tím právě souvisí další časové údaje, totiž, že to bylo v brzkém dopoledni a byl jsem už ženatý. Klíče od bytu jsem samozřejmě odevzdal kamarádovi i s klíčem od auta a tak jsem se musel na manželku dobývat zvoněním a boucháním (kopáním) do dveří. Když se mi ji asi po čtyřech minutách podařilo vzbudit, otevřela prudce dveře, zařvala “To nemáš klíče?!!” a naštvaně zapadla zpátky do postele, aniž by se na mě pořádně podívala. Až když jsem teda vešel a jemně řekl “Nemám”, začal jsem být litován.

Úplně mé první vážnější “zranění” ze sportu si také přesně vybavuji. To jsme se tedy pouze navzájem servali jak koně a já přišel domů s monoklem pod okem. Vím, že to bylo na konci srpna, protože od září jsem nastupoval učit na jedné škole a má choť mi sdělila, že “to budou studenti koukat”. Tedy tenkrát to byla pouze skorochoť, to vím také bezpečně, protože jsem měl jít druhý den požádat do příslušné rodiny o její ruku. Výmluva na asi nabíhající zánět spojivek to naštěstí spravila a chodil jsem čtrnáct dní ve slunečních brýlích.

Je zvláštní, že veškeré nepříjemnosti mě potkaly jen při kopané, ačkoli jsem se věnoval sportům různým. Mému spoluhráči ve fotbale při pokusu odkopnout balón podjely nohy a dosedl pěkně z výšky přímo na zadek. Bohužel zrovna v tom místě byla moje noha a tak mi vykloubil a zlomil kotník. Těm, co čtou mé příspěvky pravidelněji se omlouvám, že to zase zmiňuji, ale ve fejetonku o sportování to být prostě musí.

Ale abych si jen nestěžoval, že jsem otloukánek. Protihráči jsem právě při kopané nalomil míčem žebro, jak prokázal rentgen. A jednomu protihráči jsem tedy také zlomil nohu, ale to bylo v americkém fotbale a vše v rámci fair-play. Na fotografii uveřejněné v místním plátku mě můžete vidět těsně před pro soupeře s číslem 50 osudným okamžikem (foto FR. GAHLER):

Když jsem u těch fotografií, sportu jsem se rád zúčastňoval i jako divák. Mám pěknou památku z  MS v hokeji v roce 1998 ve Švýcarsku, kde jsme byli požádáni fotografem renomovaného deníku o zapózování (měli jsme dělat utahané fanoušky). Mě můžete vidět na fotografii jako třetího zprava (možná lépe jako druhého zleva). Jsem ten v tričku s nápisem jako kráva “TEAM TSCHECHIEN”. Pokud tento článek čte zástupce tohoto renomovaného plátku (zda například dodržuji kodex blogera), chtěl bych ho touto cestou požádat, zda by v archivu nebyla tato fotografie dostupná v lepší kvalitě a zda by mi ji nemohl zaslat na můj e-mail. Děkuji.

Povšimněte si prosím opravdu vtipného popisu u této fotografie. Jak říkám, pěkná památka.

Jelikož má holubičí povaha mi nedovoluje zúčastňovat se nadále kolektivních sportů (do jistých míst se se soupeři většinou pošleme ještě před začátkem zápasu), rozhodl jsem se naplno věnovat pouze individuálním a nikým nekomentovaným aktivitám, kde nejlépe vyšla jízda na kole. Zkoušel jsem například i lyžovat, ale po nadšeném zvolání jednoho haranta, který můj standardní výkon na svahu okomentoval slovy “Tý vole, to byla držka” jsem si řekl, že to nemám zapotřebí.

Ono tedy jízda na kole také nebyla ze začátku to pravé ořechové, když mě na mém ultrasuperhyper moderním kole předjížděli malí kluci na třicet let starých Sobi 20 (Zdroj http://sport.avizo.cz/kola-668649.html):

Dokonce jsem to jednou chtěl i vzdát, a to když mě předjel na kole člověk jen s jednou rukou, a ještě provokativně na cestě, kde jsme byli v tu chvíli široko daleko jen my dva, předpisově po předjetí upažil protézu, jako že se zařazuje. Ale vydržel jsem. Občas jsem sice použil fintu “Důležitý hovor”, kdy jsem v prudkém kopci vedl kolo pravou rukou a levou jsem si přidržoval u ucha mobilní telefon (pokud chcete tuto fintu použít, vypněte si zvonění; můžete si být totiž jisti, že vám někdo v tom okamžiku zavolá a je to dost nepříjemné), ale poslední dobou už zvládám veškeré kopce bez problémů.

Mimochodem nákup kola byl iniciován mimo jiné mou vrozenou šetrností, kdy jsem si spočítal, že pokud budu kolo v sezóně používat pro cestu do práce a zpět, za pár let se mi kolo zaplatí na ušetřeném benzínu. Bohužel jsem si neuvědomil, že s cenou benzínu stoupá i cena piva, takže i když pravidelně kolo k cestě do práce používám, kvůli následnému doplnění tekutin bezpečně ušetřenou sumu proliji hrdlem hned ten den.