O smyslu pro orientaci

Pokud existuje něco jako gen pro orientaci v terénu, v naší rodině rozhodně chybí. Mezi mé prazážitky patří několikahodinová bloudění s rodiči v přírodě během našich výletů či sběru hub.

Jelikož jsme se se sestrou pokud si pamatuji nikdy nějak extra na naše výlety netěšili (mimo jiné tedy z toho důvodu, že se nedalo ani přibližně odhadnout, kdy se asi tak můžeme vrátit), rodiče pro nás připravovali různá zpestření v podobě rodinných soutěží. Mezi nejklasičtější patřila ta, kdy ten, kdo první uvidí další turistickou značku, má bod. Kdo získal nejvíce bodů, vyhrál zmrzlinu. A ostatní z rodiny, jako cenu útěchy, dostali zmrzlinu.

No, bylo to za socialismu, takže mi to nepřišlo divné.

Jen jednou jsem se vzepřel a požadoval extra porci. To jsme šli po žluté a já asi po čtyřech kilometrech z deklarovaných sedmi jako první uviděl celé plechovky žluté a bílé barvy i s pracovníkem klubu turistů, který zrovna maloval další turistickou značku na strom. Jelikož však byl tatík následně poněkud rozladěn, nedostal, pokud si dobře pamatuji, nakonec nikdo nic.

Otce rozladil právě onen pracovník klubu turistů, který sice souhlasil s mými rodiči, že logičtější by bylo nejprve nakreslit značky po celé trase a až pak dát na oba výchozí body ukazatele s popisem cíle, nicméně jediné, co pro nás v tuto chvíli on může udělat je to, že nám do ruky vrazí plechovku s bílou barvou a budeme ho následovat a ohraničovat jím nakreslené žluté značky, a tím že se k vytouženému cíli dostaneme přeci jen dřív, než když mu budeme jen z povzdálí fandit.

Takže jsme se vydali zpátky po žluté do místa našeho startu, protože naštěstí rodiče byli po dřívějších výletech již dostatečně "zkušení" a nehodlali se spoléhat na svůj orientační smysl, a odmítli pokračovat k cíli podle rady pracovníka klubu turistů, který ukázal podle mě do náhodně vybraného houští a řekl: “Tudy”.

Můj poděděný nesmysl pro orientaci se s lety nelepší. Jelikož já i manželka jsme poměrně náruživí houbaři, musíme si na sběr hub díky tomu rezervovat poněkud více času. Zásadně chodím při sbírání hub tak, že jedním okem neustále hlídám cestu, podél které se suneme, a druhým okem hlídám manželku, aby se neztratila. No, a jelikož nemám třetí oko, najdu houbu, jen když si jdu ulevit. Při malé potřebě mám širší rozhled, ale vidím jen větší houby, při velké potřebě nevidím sice tak daleko, ale zase objevím i menší. Sbírám tedy systémem nepřímé úměrnosti. Při malé velké, při velké malé. Naprosto jednoduchý systém.

No, abych nepřeháněl… Jelikož navštěvujeme jen pár vybraných hvozdů, ve kterých jsem si už dost věřil, odvažoval jsem se spustit jedno oko a hledat houby i za pochodu. To se mi právě vymstilo loni, kdy jsem spustil jedno oko z manželky a ta se ztratila. Nemohl jsem se jí dovolat na mobil, protože jsem neměl v tom místě signál. Spustil jsem tedy druhé oko (z cesty), kousek poodešel a zavolal ženě. Ta teda již čekala u auta. Takže se nakonec neztratila ona, ale naopak já, protože jsem právě spustil to druhé oko. No, trocha dobrodružství snad nezaškodí – pomyslel jsem si - a vydal jsem se po náhodně nalezené pěšině s tím, že mě musí někam dovést. Asi po hodině a půl ostré chůze jsem potkal houbaře, kteří mě nasměrovali k silnici, která byla vzdálena pouhých dvě stě metrů.

Tam však mé dobrodružství teprve začínalo. Vyšel jsem v údolí, ve kterém vedla silnice druhé třídy. Takže teď jsem byl na neznámé silnici, a na každou stranu to bylo asi dva tři kilometry, kde jsem měl teprve šanci uvidět nějaký orientační bod. Manželce jsem tedy zavolal, že nevím kdy přijdu. Ta mně vynadala, že jsem jí mohl nechat klíče od auta. Na moji logickou otázku proč, když nemá řidičák, odpověděla, že svoje houby už má očištěné a mohla mi zatím na motoru udělat bedly. Dá se třísknout i s mobilním telefonem, věřte mi.

Byl jsem zoufalý. Stačila mně jen prostá informace, na který horizont se po silnici vydat. Ale nebylo se koho zeptat. Ne, že by tam nejezdila auta. Ale nějak nikdo nechtěl zastavit stodesetikilovému chlapovi v maskáčích a nožem v ruce. Nakonec se přeci jen jeden řidič smiloval, to když jsem před jeho autem zuřivě mával mobilním telefonem doufaje, že pochopí, že potřebuji pomoc. Zastavil a poradil mi, který konec silnice je pro mě ten pravý. Jel zrovna na druhou stranu, takže jsem mu ušetřil dilema, zda mě má svézt či nikoli.

Ale to už mi nevadilo. Za slabou hodinku jsem byl na hlavní a odtamtud jsem zavolal tatíkovi, který pro mě víceméně ochotně přijel. Od auta a manželky jsem byl v tu chvíli asi sedm kilometrů.

Od té doby mám zase jedno oko na cestě, druhé na manželce a sbírám houby výhradně systémem nepřímé úměrnosti.