O smyslu pro humor

Z dámské toalety restaurace čtvrté cenové skupiny se ozývaly jasně identifikovatelné zvuky dospělácké akce mezi mužem a ženou. Před dveřmi se vytvořila fronta. Část fronty vypadala pohoršená, část rozpačitá, zbytek se uculoval. V tom k zástupu přistoupila menší, elegantní žena (téměř) středního věku. Zaposlouchala se na chvíli do pravidelného sténání, přeměřila si pohledem všechny ženy a dívky ve frontě a pak se nahlas zdvořile zeptala: “Promiňte, dámy. My, co jdeme jen čůrat, máme přednost?”

Tak to je ona. Má žena (ta, co se ptala, né ta z té toalety). Smyslu pro humor si na ní hodně cením. A nejen na ní.

Dokonce i můj otec, vážený středoškolský učitel, mě překvapil svým přístupem k jednomu telefonátu. Náhodou jsme byli u rodičů na víkend a v noci ve dvě hodiny se rozezněl telefon:

“Novotný”, povídám rozespale.
“Dobrý večer, mohl bych prosím mluvit s panem profesorem?”
“Dojdu pro něj”, vůbec jsem se nesnažil o odpor a předal sluchátko Novotnému seniorovi.
“Ano, ano… Výborně, děkuji vám, na shledanou” zareagoval otec do sluchátka a zavěsil.
“Co proboha kdo chtěl ve dvě v noci, tati?”
“Ale to byli mí bývalí studenti a volali mi, že se zrovna posouvá čas, tak abych si nezapomněl přeřídit hodiny” odpověděl mi se smíchem a šel zase spát.

Kdyby někdo z výše uvedeného vyvozoval závěr, že můj otec není vážený a je studentům pro srandu králíkům, šeredně by se mýlil, tomu věřte. Jeden čas jsem krátce (dva roky) učiteloval na stejné škole, takže i když jde pouze o můj názor co se týče váženosti mého otce, je sakra podložený skutečností. Noční hovor jsem uvedl jako důkaz, po kom že to mám smysl pro humor (trochu ho určitě mám), nebo teda alespoň po kom jsem zdědil mít rád lidi se smyslem pro humor (to mám bezpečně).

Kdybych ještě nebyl ženatý, asi bych se rozjel seznámit se s reportérkou jedné rozhlasové stanice, která kdysi dělala rozhovor s naší reprezentantkou ve sjezdovém lyžování.

“Jak jste viděla dnešní závod?” ozvala se z rádia první otázka. “Nepošilhávala jste po lepším umístění?” druhá. Samozřejmě předpokládám, že reportérka musela být se závodnicí domluvená, protože dávat takové otázky po dojezdu závodu v kategorii “sjezd těžce zrakově postižených s vodičem” jen tak bez domluvy by jinak spíše svědčilo o pitomosti reportérky, než o jejím smyslu pro humor. No, kdo ví?