O smůle

Celý život mám smůlu. Ne tu velkou, tragickou, ale spoustu malých, každodenních. Alespoň mně to tak připadá. Když večer v posteli hodnotím myšlenkami den, považuji ho za veleúspěšný, pokud se mi během něj nepřihodila ani jedna mininepříjemnůstka. A jestli se nějaká přihodila, jde jen o můj běžný, standardně prožitý den.

No, možná si to jen namlouvám, ale netvrďte, že se to stává všem.

Když stojím ve frontě u kasy, zákazník stojící přede mnou: buď ztratil lísteček od zákusků, nebo nemá zvážená rajčata, nebo má v košíku zboží, které se v obchodě vůbec neprodává, nebo platí za zápalky kreditní kartou (v lepším případě tedy alespoň pětitisícovkou), nebo mu teče mléko, nebo má v pytlíku dvanáct housek a tvrdí, že jich má deset… Vzpomeňte si na jakoukoli situaci, která Vás potkala u kasy a způsobila zdržení – já ji zcela jistě zažil.

Nebo kdo šel vyměnit drobné z prasátka do banky, a při této příležitosti (z důvodu výměny mincí jediné za život) se úřednici právě na Vaší přepážce rozbil počítací stroj na mince a ona jej počala opravovat otvírákem na dopisy?

Nebo komu z vás zlomil na fotbale nohu spoluhráč? A pak na Vás další kamarád z druhé strany hřiště pokřikuje: “Odpoledne asi na ten tenis nejdeš, co?”

Když to vezmu zpětně a vybavuji si prazážitky, měl jsem mikrosmůly téměř vždy.

Při cestě do školy jsem ztratil jednu koženou rukavici (ztrácel jsem věci celkem běžně). I přes usilovné hledání, které způsobilo pozdní příchod do školy, jsem ji prostě nenašel. Během dne jsem se ve škole pokusil z druhé, již nepotřebné rukavice, získat kůži do praku (jsem velice praktický). Prostě jsem rukavici rozstříhal. Že kůže není do praku vhodná, je snad jasné. A že jsem tu první, ztracenou rukavici, cestou ze školy našel, je snad jasné také.

Jako jediný jsem dokázal přehodit kamenem (velmi malým kamínkem) čtyřpatrový barák (dobrá, byl jsem sígr). Pak jsem si uvědomil, jestli jsem proboha někoho nezranil (alespoň trochu zodpovědný sígr) – za barákem byla přece ulice. Trefil jsem naštěstí pouze auto. A mezi asi šedesáti zaparkovanými auty jsem trefil právě auto mých rodičů, ve kterém kamínek udělal dírku do laku. Dobrá, uznávám tedy, tohle není smůla, je to asi spravedlnost.

Z nedávné doby mně utkvěl v hlavě jeden smolný zážitek. Předesílám, že nechci být nařčen z posmívání se lidem s nějakou, jak to říct, disfunkcí. Jednak to není pravda, a jednak menší ani větší tělesné nedokonalosti nepovažuji za nějakou vadu.

Jen chci dokázat, že JÁ mám prostě smůlu:

Já a mí kolegové jsme byli na obědě v jedné moc hezké restauraci. Nic honosného, ale hezká, velká, vesnická restaurace. Obsadili jsme jeden velký stůl asi pro dvanáct osob, já seděl uprostřed jedné delší strany. A to byla ta smůla. Číšnice, která se o nás velice pěkně starala, totiž ráčkovala. A, no, prostě u toho trošinku prskala. Trošinku dost. Když mi při všech objednávkách pro stůl stála za hlavou, nebylo to tak hrozné. Když si však kolega sedící přímo naproti mně objednával víno (jako jediný u stolu – smůla), už to tak veselé nebylo. Naklonila se k němu z mé strany a zeptala se, jestli čerrrvené nebo bílé. Bohužel čerrrvené. Ve vínech se vůbec nevyznám, ale utkvělo mi, že měli bohužel Modrrrý Porrrtugal.

Po výborném jídle pak číšnice sbírala talíře a každého se osobně (rozuměj: ze vzdálenosti 20 cm od obličeje) ptala buď “Chutnalo Vám?”, nebo “ Bylo to dobrrré?” – přičemž tyto dvě otázky střídala se železnou pravidelností. Jednoduchými počty jsem dospěl k závěru, že na mě vyjde otázka číslo dvě. Číšnice však překvapila. Vida zřejmě můj trochu napjatý obličej s přimhouřenými víčky se mě, a právě jenom mě, starostlivě zeptala “V pořřřádku, pane?”

Nemám prostě smůlu?