O pobytu v nemocnici (neveselo)

No tak konečně… Konečně jsem se odhodlal napsat něco, co není “ftipné”… Předem se omlouvám všem, kteří čtou můj blog kvůli pobavení… Dnes ne… Dnes opravdu ne… A přitom to začalo nezvykle vesele, asi jako každý můj zážitek.

Spoluhráč na malé kopané mi zlomil nohu.
Přesněji řečeno: vykloubil a zlomil mi kotník.
Co je na tom vtipné? No přece to, že to byl spoluhráč.
Byl jsem odvezen do nemocnice a zde operován.
Další veselý zážitek se týkal druhého rána mého pobytu v nemocnici.

Měl jsem na pokoji velice tolerantního spolunocležníka.
Měl být tento den (druhý den po mé operaci) propuštěn domů.
Ráno tedy velice tolerantně (rovná se tiše) slezl z postele, velice tolerantně (rovná se tiše) si sbalil svůj kufřík, velice tolerantně (rovná se tiše) si připravil svůj holicí strojek, a PAK se velice netolerantně začal tímto elektrickým strojkem holit. No, přežil jsem to, ale věřte mi, že nebýt v tu chvíli nemohoucí…
Místo mého spolubydlícího, kterého si dopoledne odvezla snacha či co, jsem na pokoj “vyfasoval” mladého, asi dvacetiletého kluka.

Byl to hyperaktivní kluk se smyslem pro humor (což dokáži ocenit), se kterým jsem si hned od začátku perfektně rozuměl.
Pak přišel pan primář. Mně sdělil, že mě zítra pošlou do domácího ošetřování. Skvělé – hned se mi zlepšila nálada.
Pak se obrátil na mého nového kolegu.
“No tak, jak to uděláme tentokrát?” obrátil se na něj s úsměvem. “Minule nám to nějak blbě srostlo, že jo?”
“No jo, pane primáři”, usmál se na něj mlaďas.
“Tak to zase zlomíme tady pod koleny a budeme doufat, že se nám to tentokrát povede” primář na to.
“Jasně, to bude v pohodě” mlaďas na to.
Primář odkráčel…

Nesměle jsem se obrátil na mladíka.
“No jo, mám to nějak špatný už od mala” povídá vesele. “Z posledních pěti let jsem strávil tři roky po špitálech. Jdem si zakouřit?”
“Jo jo” podmíněně jsem zareagoval… “Ale kam?”
“Kašli na to, jdem na hajzl” usměrnil mě.
Tak jsem šel. Já, který dodržuje pravidla. Já, který se snaží vyhýbat problémům. Já, kterému manželka říká: “Ty můj obmudsmane” pro můj smysl pro řád a spravedlnost.
Vše šlo stranou při pohledu na kluka, kterého čekal další půlrok ve špitále. Kterému kvůli genetickým problémům srostly a stále srůstaly blbě kosti. Kterému doktoři většinu jeho aktivního života lámali nohy a doufali, že: “jednou se to povede”. Kluk, který se mi svěřil, že včera dojel nádrž ve své škodovce do mrtě, protože ví, že si za volant dalších deset měsíců nesedne. Který bral život takový, jaký je.

Kurva chlape, kdybych ti mohl dát milión, abys neměl tyhle problémy, půjčím si na to. Věř mi.

Schválně uvádím tento příspěvek mimo primetime. Vážení čtenáři, zdržte se prosím u mého příspěvku nevhodných reakcí. A čtěte a čtěte. Možná, že až zítra vystřízlivím a přejde mě splín, tento článek smažu. Zatím, kdykoli mi není do skoku, vždy si vzpomenu na toho kluka a říkám si: Nemám se sakra krásně na tom světě?