O dochvilnosti

Jsem přehnaně asertivní. Jsem cynický. Jsem drzý. Jsem hádavý. Jsem netrpělivý. Jsem vzteklý. Jsem sprostý. Jsem nepořádný. Jsem líný. A našlo by se zcela jistě daleko víc vlastností, na které nejsem hrdý, ale natolik se neznáme, abych je tady psal. ALE, čím si můžete být u mě jisti: pokud slíbím, že někde budu v tolik a v tolik, tak tam prostě BUDU. Jsem totiž (prý až nechutně) dochvilný.

Rád bych nebyl tak asertivní. Nechci být tak cynický. Nechci být drzý, nechci se tolik hádat atp. atp. Ale nejde to. Mně to prostě nejde.

Po mnoho let jsem vždy na Silvestra přemýšlel, jaké předsevzetí vztahující se ke zvýšení mých osobních kvalit si do dalšího roku dát. Zkoušel jsem toho moc, ale všechna předsevzetí vzala za své nejpozději druhého lednového rána.

A pak to přišlo. Byl to dar z nebes. To bylo tehdy, když jsem prošvihnul silvestrovskou půlnoc, protože jsem si s sebou na záchod nevzal hodinky.

Dal jsem si nové předsevzetí: Stanu se dochvilným. Chtěl jsem si původně dát pro ten rok předsevzetí "žádné lhaní", ale to už dost dobře nešlo, protože jsem hned v prvních minutách nového roku musel manželce vysvětlovat, proč jsem se zasekl na toaletě.

Na chvíli jsem tedy zaváhal, jestli jsem pozdním příchodem neporušil také své fungl nové předsevzetí "dochvilnost", ale vždyť jsem prošvihnul jen silvestrovskou půlnoc, tedy událost spadající do tehdy již loňského roku, takže “letos” to šlo – co se týče dochvilnosti – zatím docela dobře.

Pokud jsem čekal, že být dochvilný bude pro mě oříšek, tak jsem se mýlíl. Samotného mě dodnes překvapuje, jak je to pro mě snadné.

Mám to promakané k dokonalosti. Dělám si sám se sebou soutěž, jak přesný dokáži být. Pokud jedu autem někam, kde jsem ještě nebyl, prozkoumám všechny možné aspekty. Mám na to tabulku. Tam vpisuji data jako roční období, předpověď počasí, statistiku nehodovosti v dané oblasti, pravděpodobnost výskytu traktorů a kombajnů, počet výstav kaktusů a sukulentů lemujících trasu a způsobujících zácpy (zkusili jste jet někdy přes Čimelice při výstavě květin?) a tak podobně. Pak na základě složitého algoritmu spočítám čas potřebný na cestu. Pokud se na sto kilometrech silnic druhé třídy seknu o víc jak 3 minuty, považuji to za neúspěch.

Mezi své největší úspěchy počítám před třemi lety vykonanou cestu Ullerslev – Odense (Dánsko), což je tedy jen nějakých 25 kilometrů, ale podmínky byly kruté. Byla to pro mě výzva. Skoro tma, lilo jako z konve, Odense není zase tak malé město, k dispozici byla mapa pouze s hlavními ulicemi. Přesto jsem dokázal dovést naši kolonu NA MINUTU přesně ke sportovní hale, kde jsme chtěli shlédnout první zápas třídenního volejbalového turnaje.

Bohužel, i když jsme přijeli včas, našli jsem uvnitř pouze údržbáře. Pořádající dánské volejbalové mužstvo Marienlyst Odense v této hale sice sídlí, turnaj se ale konal na druhém konci města, a to sicéééééé tády – zabodl údržbář svůj prst asi 5 centimetrů VEDLE naší jediné orientační mapy rozložené na stole. Tak na toto jsem nebyl připraven. Ten den jsem dochvilný nebyl.