O chození na ples(y)

“Chodíte někdy třeba na ples?” Manželka vzdychla, sevřela rty a otočila se na mě. Věděla, co bude následovat a trpělivě čekala, až s potutelným úsměvem začnu naši klasickou scénku, kterou vždy předvedeme, pokud nás někdo obšťastní touto otázkou. A já začal:

“Samozřejmě, počet našich účastí na plesech již před mnoha lety dosáhl dvouciferného čísla”
“Nelži”
“No nelžu, ještě řekni, že lžu”

No a pak následují různé variace podle nálady, zainteresování osoby, před kterou scénku předvádíme, počasí, místě naší scénky a podobně.

Nemám rád plesy. Manželka má ráda plesy. Udělali jsme kompromis. Chodíme na plesy.

No dobrá, chodíme pořád na jeden a ten samý, ale pravidelně každý rok.

Bývá na konci ledna, a já již u vánočního stromečku trpím stresem, že “za chvíli je to zase tady”. V ten čas si vždy vzpomenu na Pollyannu (což je hlavní postava z jednoho dívčího románu – v mládí jsem fakt zkousnul všechno – o tom třeba někdy příště), takže vždy si vzpomenu na Pollyannu, která měla mimo jiné ten dar, že na každé nepříjemné události vždy našla něco, co bylo pozitivní. Již si nevybavuji, jak to tam tedy přesně bylo, ale myšlenka byla taková, že jí dalo hodně zabrat vymyslet pro nějakého souseda cokoli pozitivního na jeho pravidelné pondělní strasti (jestli musel jít do práce, nebo vybrat senkrovnu, to už opravdu netuším). Každopádně mu to vymyslela moc hezky. Na tom jeho pondělí je pozitivní to, že další pondělí je až za týden, takže další tato nepříjemnost ho čeká až za nejdelší možný časový úsek.

Podle této jednoduché rady od Pollyanny jsem ráno v den plesu až neskutečně šťastný, protože další ples je přeci až za rok. Toto štěstí bez problémů přehluší myšlenky na ples, na který musím jít za pár hodin. Schválně si to někdy na něčem vyzkoušejte, opravdu to funguje.

Ale letos jsem prožil štěstí dvojnásobné. Bez toho, aniž bych použil panenku woodoo, nebo nasypal do jídla své ženy neznámou přísadu, během “plesového” dne se u ní dostavila horečka přes 38 stupňů Celsia.

“Jen aby nám to vydrželo”, myslel jsem si. Vydrželo. Manželce tedy jinak vůbec nic nebylo, ale sama uznala, že by nebylo vhodné, abychom na ples šli. Pokud by mě plesy bavily, zřejmě bych manželku přesvědčoval, že to nic není, že je to jen z radostného rozrušení a že tam klidně půjdeme, a kdyby jí to nedělalo dobře, půjdeme hned domů.

Jelikož mě plesy opravdu nebaví, postupoval jsem jinak. A jelikož mezi mé druhé nejméně oblíbené kulturní vyžití patřila návštěva divadla (a žena to ví), na důkaz své lásky k ní jsem navrhl, že rozměním jeden ples za dvě divadla. Všimněte si minulého času “patřila návštěva divadla”. Co totiž žena neví (a nesmí se to proboha dozvědět), návštěvu divadla již zkousnu celkem bez problémů, a jelikož dokonce máme v tomto směru se ženou podobný vkus (to také neví, pšt!), celkem se do divadla i těším, i když výběr představení nechávám velkoryse na ní.

Zároveň si zavazuji vděčností svého kolegu, který má doma nastaven kompromis podobného rázu (tedy on nechce, jeho žena ano), ale ohledně divadla. Návštěva kulturního zařízení ve větším počtu lidí dává daleko více možností k příjemnějšímu prožití. To konkrétně znamená, že moje žena si o přestávce povídá s jeho ženou a já a kolega mlčíme. Neznám nic příjemnějšího.

Dříve naše čtveřice navštěvovala pravidelně i kino, dokonce dobrovolně bez nějakých směn či náhrad. Ale po společném shlédnutí filmu “Neprůstřelný mnich”, který jsem bohužel vybral já, kolega kategoricky řekl, že s námi byl v kině naposledy.

Ale zpátky k mé strasti. Pokud tedy manželku nepřepadne zase nějaká slabost, a pokud bude ples poslední lednovou sobotu - tak, jako ten letošní, zbývá mi do začátku 121 dní, 12 hodin a 34 minut.

No, uvidíme. Teploměr mám vystavený na čestném místě ve své pracovně a nebojím se ho znovu použít.