O Americké globální politice, „hrozbě islámského fundamentalismu“ a novém „multipolárním světě“.
Od této smutné a tragické události - 11. Září 2001 nyní uběhlo 12. Let. Zpětně již nemá smysl řešit, jestli byl útok na „dvojčata“ překvapivým a nepředvídatelným teroristickým aktem, či zda se jednalo o „řízenou“ operaci Amerických tajných služeb, jak tvrdí „spiklenecké“ teorie.
Důležitější je připomínku na 11. Září využít k zamyšlení vztahu americké globální politiky a islamismu. Již léta slýcháme o hrozbě terorismu a islámského fundamentalismu, kterému je nutné se bránit, a na druhé straně jsme svědky jeho nepokryté podpory, pokud se podíváme na současnou politiku USA a západu na blízkém východě, kde je podpora politiky islamizace krytá frázemi o demokracii.
Ideologicky „poctiví“ konzervativci sice upozorňují na nebezpečí současné americké globální politiky a její podpory islamismu. Ti jsou však v menšině. Na druhé straně se mnohem častěji setkáváme s pokryteckým přístupem, který kombinuje teze o „nadřazenosti“ západní „židovsko-křesťanské“ civilizace a jejich hodnot a na druhé straně ti stejní lidé kteří sdílejí tyto teze s horečnou aktivitou podporují například islamistické rebely v Sýrii, Lýbii, Egyptě, Čečně a kdekoliv jinde, přičemž navzdory tomu že ve svém „svatém zápalu“ se ohánějí i frázemi o křesťanské civilizační kultuře s pozoruhodnou netečností přehlížejí perzekuci blízkovýchodních křesťanů současnými islamisty, a zamlčují skutečnost, jak americká potažmo západní politika na blízkém východě podporou islamizmu pod prapory „šíření demokracie“ přispívá ke konečné likvidaci unikátní křesťanské kultury na blízkém východě, která zde má svůj původ.
Typickým příkladem takového přístupu mohou být například „neokonzervativní“ Evropští intelektuálové typu A. Glucksmana, který ve svém svatém zápalu při každé příležitosti připomíná „nadřazenost“ západu a jeho hodnot a na druhé straně neváhá podporovat nejtvrdší islamistické rebely v Sýrii, Lýbii, Čečně.
Tento protiklad ale není nic překvapivého, pokud se podíváme na mocenské pohnutky západu, zejména USA a jejich globální politiky, kde vedle proklamovaných hodnot hraje stejně důležitou roli i geopolitika a strategické zájmy, čímž dochází k těmto „paradoxům“.
Z hlediska globální politiky západu, zejména anglosaských mocností se nejedná o nic nového. Už Velká Británie ve své „zlaté“ koloniální éře v 19. století, podporovala a vyzbrojovala například kavkazské islámské rebely bojující proti Ruskému Impériu a vědomě vytvářela jejich romantickou aureolu „hrdých bojovníků za svobodu“, a na druhé straně ve svých koloniích reálně uznávala i prováděla ideologii segregace na „vyšší“ a „nižší“ rasu.
Podobný přístup převzali po Velké Británii i Spojené státy v Afghanistánu v 80. letech 20. Století, kde podporovali a vyzbrojovali místní „mudžahedíny“ proti SSSR, aby touto politikou významně pomohli k pozdějšímu vytvoření a konsolidaci globální sítě „al-kajdy“ která funguje dodnes.
Podobná analogie funguje i dnes, kdy Spojené Státy z důvodu zachování vlastní mocenské hegemonie a kontroly nad geopoliticky klíčovou Eurasií, se pustili do velmi nebezpečného experimentu geopolitické přestavby islámského světa, který může vyústit v netušené a fatální důsledky týkající se prakticky celé Eurasie, a vést v budoucnosti k destabilizaci celého islámského světa a přilehlých oblastí, včetně Evropy.
Na jedné straně se tak zasahováním do vnitřních záležitostí islámského světa vytváří podhoubí pro nová islamistická hnutí, proti kterým se „al-kajda“ bude jednou možná jevit jako sbor „skautského oddílu“, a na straně druhé se tímto vytvořením nové islamistické hrozby bude legitimizovat nutná jednota a „ochrana“ západní civilizace před novým „islámským nebezpečím“.
Již dnes jsou v západním světě legitimizovány teorie, které vysvětlují současný vývoj v islámském světě jeho civilizační „zaostalostí“ – že teprve nyní údajně prochází obdobím středověku analogickým středověké Evropě – aniž by tyto teorie připustili, že současný radikální islamismus je „dítětem“ postmoderny a neustálých geopolitických experimentů západu v islámském světě.
Je to podobné, jako kdyby nějaká silnější civilizace setrvale experimentovala s podporou a preferencí radikálních pravicových hnutí na západě a zasahovala do západních politických režimů podobně jako západ v Lýbii nebo Sýrii.
Dřív či později se ale tato politika obrátí proti západu, až dnešní „proameričtí“ rebelové pochopí podstatu věci, že jsou pouze součástí velké „strategické hry“ o Eurasii a obrátí svůj hněv na nejbližší terč – Evropu. Rozhodně nelze očekávat, že by se tyto „nové“ režimy v budoucnosti mohli stát partnery západu, a je neskutečně naivní a krátkozraké, pokud ze strany západu – třeba i novinářů a intelektuálů zaznívají hlasy k jejich podpoře.
Odmítnutí amerického silového postupu vůči Sýrii většinou Evropských zemí však přece jenom budí naději, že převládne zdravý rozum, a západ přestane bezhlavě podporovat americká vojenská dobrodružství.
Velkou nadějí a úspěchem je i diplomatický průlom Ruska na setkání G 20 v Sankt Peťerburgu, kde Spojené Státy přijali Ruský návrh na řešení krize v Sýrii, což možná i signalizuje blížící se dobu kdy současný americký unilateralismus, který se zcela vymkl z rámce mezinárodního práva i OSN (z globálního hlediska velmi neodpovědný) začne být limitován a omezován ze strany nových vycházejících velmocí – možná znamení přicházejícího „multipolárního světa“.
Doufejme, že tento scénář se nakonec ukáže jako pravděpodobnější než hrozba nového globálního konfliktu.
