Proč chtějí USA ovládnout Sýrii?

Co sledují Spojené Státy změnou režimu v Sýrii? Je jejich cílem jenom odstranění režimu Bašára Asada, nebo je Sýrie „nástupním“ prostorem Ameriky k dalším krokům v Eurasii? Bude následovat snaha Ameriky ovládnout Írán, nebo dokonce střední Asii? Jak to souvisí s Ruskem a Čínou, americkou strategií v Eurasii, teorii „řízeného chaosu“  a změnou režimů v islámském světě? To jsou hlavní témata tohoto článku.

Cílem tohoto zamyšlení není věnovat se mediálně prezentovaným důvodům, kvůli kterým chtějí USA v Sýrii zasáhnout (údajné použití chemických zbraní režimem Asada), ale geopolitickým souvislostem kvůli kterým chtějí USA ovládnut Sýrii. Pokud se na celou situaci budeme dívat z hlediska geopolitiky je jasné, že důvody o použití chemických zbraní Syrským režimem   jsou pouze zástupným důvodem, jelikož odstranění Assada  a vytvoření nového režimu v Sýrii má USA v plánu již dávno.  Nejde jen o to, že  Asadova Sýrie překáží americké koncepci „nového blízkého východu“ a vedle toho má také úzké a dlouholeté vazby k hlavním globálním konkurentům USA  - Rusku a Číně, ale především proto, že je klíčem k dalším krokům USA v Eurasii, které mají za cíl vytvořit pro americké geopolitické strategie v Eurasii vhodné podmínky.

 K akceleraci současných událostí okolo Sýrie mohla přispět rovněž i skutečnost, že situace v Egyptě se začíná vymykat původním plánům USA a jejich blízkovýchodní strategii, která zde sází na islamistické režimy, loajální, nebo alespoň nepřekážející zájmům Ameriky.

Sýrie je však pro dlouhodobou strategii USA důležitější než Lýbie či Egypt. Ovládnutí Sýrie je  totiž pro Ameriku klíčem, který ji otvírá další postup k potenciálnímu ovládnutí Íránu a následném vytvoření pro Ameriku geopoliticky výhodných režimu nejen na blízkém a středním východě, ale i ve střední Asii, kde by negativně ovlivňovaly situaci v Rusku i Číně a zastavili jejich mocenský vzestup.

V této souvislosti je velmi případné připomenout knihu amerického futurologa George Friedmana  „Příštích sto let“, ve které autor ačkoli je zastáncem americké politiky, tak právě na případě Eurasie a blízkého východu s odzbrojující upřímností odhaluje skutečnou strategii USA v této oblasti – vytvoření široké oblasti řízeného chaosu v Eurasii, která by zde zabránila jakékoli mocnosti konsolidovat se jako globální výzva Americe.

 Ovládnutí, nebo alespoň dominantní vliv na řízení událostí v Eurasii je důležité pro jakoukoli velmoc, která chce zůstat globálním hegemonem. Ostatně Americká globální politika se bez ohledu na geopolitické změny již od konce Druhé světové války řídí tímto axiomem – „kdo ovládá Eurasii, ovládá i svět“. Stačí si přečíst například knihy Z. Brzezinského, dlouholetého matadora americké zahraniční politiky a nyní hlavního poradce prezidenta Obamy. Je zajímavé, že právě Z. Brzezinski teorii směny sekulárních režimu na blízkém východě ve prospěch islamistických prosazoval již v r. 2004.

 V amerických strategických úvahách ohledně Eurasie jako klíčového mocenského prostoru se nyní prosazuje teorie „řízeného chaosu“ která je v současnosti pro Ameriku,  ocitající se v mocenské defenzívě a díky vzestupu Ruska a Číny se stále více slábnoucími možnostmi jak přímo řídit politiku v Eurasii strategicky velmi výhodná a bez geopolitických rizik pro samotné USA. Pokud by totiž vznikla Amerikou kontrolovaná široká zóna euroasijské nestability (například právě v podobě radikálních – nejlépe vzájemně soupeřících islamistických režimů) sahající od Severní Afriky přes blízký východ, Kavkaz,  střední  Asii, až k hranicím Číny, tak tím ohrozí především Rusko a Čínu (ale stejně tak například i EU) a velmi znesnadní jejich mocenskou konsolidaci. Samotné USA však díky své geografické poloze chráněné dvěma oceány by mohli bez větších bezpečnostních rizik pouze na dálku „moderovat“ situaci, zatímco eurasijské země a mocnosti by se periodicky potýkali s hrozbami a riziky nové euroasijské nestability. USA by tak získalo čas na konsolidaci  a   rozvoj i aplikaci teorií na novou mocenskou, politickou i ekonomickou přestavbu světa kde by zůstaly dominantní mocností.

Nicméně zpátky k Sýrii. Na následující rekonstrukci se podíváme, jak by se taková situace – pokud by USA ovládlo Sýrii, mohla během následujících let vyvíjet:

Ve skutečnosti je totiž hlavním motivem Spojených států nikoli pouze porážka režimu v Sýrii, ale vytvoření nástupního prostoru USA pro ovládnutí Íránu, a následné ovládnutí střední Asie, čímž by USA dosáhlo svého cíle vytvoření široké zóny „řízeného chaosu“ která znesnadní mocenský nástup eurasijských velmocí Ruska a Číny.

 Odstraněním režimu Asada by byl odstraněn polední Spojenecký režim Íránu na blízkém východě, který by usnadnil ať již silový nebo pomocí politických technologií postup Ameriky proti Íránu s cílem změny tamního režimu, tak aby byl výhodný pro USA.  Očekávané protesty Ruska a Číny by stejně jako v případě Sýrie pro USA neznamenali žádnou hrozbu, jelikož Čína a Rusko zatím nemají efektivní způsob jak čelit unilaterálním krokům USA na globální scéně.

Pokud by USA vyšla tato strategie, tak odstraněním  „Íránského faktoru“ by se USA podařilo ovládnout obrovský – z hlediska vlastních zájmů víceméně celistvý  prostor od Severní Afriky až k hranicím Indie.  Potenciální změna režimu v Íránu vyhovující Americe, by Spojeným státům velmi usnadnila cestu ke změně režimů ve střední Asii – tedy oblasti, která je klíčová pro vnitřní politiku i zahraničně-politické a geopolitické strategie hlavních globálních oponentů Ameriky - Číny a především Ruska!

Nutno připomenout že právě Írán sousedící bezprostředně se střední Asií zde nikterak nepodporuje islámský fundamentalismus v této oblasti ale naopak ho zde (ale i na Kavkaze) neoficiálně podporuje Spojenec USA - Saudská Arábie.

Právě v souvislostí se střední Asií, zejména s Kazachstánem, je zásadní skutečnost jak důležitou tato oblast hraje roli v plánu Ruska na budoucí Eurasijskou integraci, a jak se tohoto projektu Spojené státy obávají, jelikož by tento projekt významně posílil Ruskou mocenskou pozici nejen v Eurasii, ale i na globální scéně. Až hysterické obavy Ameriky s „Eurasijského svazu“ vedeného Ruskem potvrzují, že tento projekt by mohl vážně poškodit nejen euroasijské, ale i budoucí globální záměry USA.

Po ovládnutí Íránu by tak Amerika zaměřila svoje hlavní úsilí na změnu režimů ve střední Asii tak aby působili v neprospěch Ruska a Číny. USA poučené krachem „barevných revolucí“ by zde pravděpodobně vsadilo na modifikaci islamistických režimů zaměřených proti Rusku i Číně. Pokud by USA tato strategie vyšla, definitivně by tím pohřbili Ruskou ideu „Eurasijského svazu“ (pro kterou je střední Asie, zejména Kazachstán stejně důležitý jako například Ukrajina), a prakticky znemožnili budoucí mocenskou konsolidaci Ruska v Eurasii a navíc by Rusko bylo v mnohonásobně větší míře než nyní přímo ohroženo infiltrací radikálního islamismu nejen na Kavkaze, ale například i v muslimských republikách v Povolží uvnitř Ruska (Tatarstán, Baškortostán), včetně masové vlny uprchlíků ze střední Asie. S problémy by se potýkala i Čína, kde by změna režimů ve střední Asii destabilizovala rozlehlou muslimsko-turkickou Ujgurskou autonomní republiku na severozápadě Číny. Amerika by tak dosáhla svého strategického cíle.

Je důležité připomenout fakt, že pro Rusko a jeho „euroasijský“ integrační projekt je současná geopolitická konstelace ve střední Asii velmi příznivá, což se týká zejména klíčového Kazachstánu, který má vliv i na ostatní země střední Asie. Pokud se Rusku podaří uskutečnit Eurasijský integrační projekt (a zatím je to velmi pravděpodobné), tak přes Kazachstán integrovaný v Eurasijském svazu Rusko znovu ovládne celou střední Asii, aniž by muselo ostatní země střední Asie integrovat, vytlačí odtud USA, a pravděpodobně posílí svoji pozici na středním východě na úkor Ameriky. Rusko ovládající střední Asii by mělo mnohem více možností, jak zastavit například Americkou snahu ovládnout Írán. Tím spíše by Amerika při nejbližší vhodné příležitosti (po ovládnutí Sýrie a snaze ovládnout Írán) zaměřila svoji hlavní pozornost na radikální geopolitickou přestavbu střední Asie jako klíč k zastavení mocenského vzestupu Ruska a Číny.

Třebaže je možné označit tento scénář za příliš spekulativní, tak právě islámský svět díky své geopolitické poloze (od severní Afriky, přes střední Asii až k hranicím Číny, Indie a jihovýchodní Asie) a tudíž i možností ovlivňovat situaci Eurasijských mocností (od Indie přes Čínu, Rusko až po EU) se stal klíčem k současné nové americké Eurasijské strategii řízeného chaosu. Roli zde hraje i relativní slabost islámského světa (snad mimo Íránu) který na rozdíl od Ruska či Číny má mnohem slabší šance čelit novým strategickým experimentům.

 Připomeňme třeba fakt, že ovlivnit vnitřní situaci v Číně se USA prakticky nepodařilo. V Rusku a postsovětském prostoru pouze v 90 letech, ale v následujícím desetiletí nastal obrat a mocenská strategie barevných revolucí, která měla vrátit a posílit vliv USA v celém v postsovětském prostoru po konsolidaci Putinova Ruska, zde po počátečním úspěchu de facto ztroskotala, a s tím i v 90 letech pro Ameriku dominantní koncepce Ruska a postsovětského prostoru jako strategického centra pro ovládnutí Eurasie a tím dosažení trvalé globální hegemonie.

Pro USA ale nadále zůstává Eurasie klíčovým mocenským prostorem a Amerika tudíž hledá stále nové cesty, jak tuto oblast, jestli ne přímo řídit, tak alespoň ovlivňovat, tak aby zde „nevyrostl“ žádný globální vyzyvatel Ameriky. Současná „obsese“ USA islámským světem tedy nemá původ v „hrozbě terorismu“ ani „starostí o demokracii“ ale právě ve snaze upevnit svoji globální hegemonii, čí spíše nedopustit její ztrátu v současné globální situaci, která není pro Ameriku zdaleka výhodná.

Na rozdíl od Ruska a Číny se ale právě na blízkém východě nové mocenské strategie USA uplatnili velmi snadno, což rozhodlo o dominantní aplikaci americké eurasijské strategie – moderování situace v Eurasii prostřednictvím radikálních mocenských experimentů v islámském světě spolu s teorií „řízeného chaosu“. Sýrie se tak pravděpodobně stane dalším „kamínkem“ do mozaiky nové Americké eurasijské strategie.

Na závěr je dobré připomenout, co tato strategie znamená pro Evropu. Z pohledu „nepoučeného Evropana“ je možné říct,  „vždyť nás se to netýká“, což je ale fatální omyl. Pokud Spojené státy dosáhnou svého cíle a skutečně se jim podaří vytvořit „zónu chaosu“ v islámském světě, která bude ovlivňovat celou Eurasii, tak tento experiment zasáhne stejnou destruktivní silou Evropu jako Rusko i Čínu. Především, ze středomoří  - kde na jedné straně se v důsledku americké koncepce „nového blízkého východu“   formují neřiditelné a nebezpečné islamistické režimy (snad jen současný obrat v Egyptě vzbuzuje naději) a na druhé straně krizí zasažená jižní Evropa – se stane výbušná oblast sužovaná chaosem a nestabilitou, která bude ovlivňovat celou Evropu. Důsledky si určitě každý dokáže domyslet sám.

Bohužel Evropské mocnosti (jak ukázala například zásah proti Lýbii) setrvávají v iluzi, že účast na amerických mocenských dobrodružstvích jim přinese užitek, že i oni se budou moci podílet na novém „formování“ blízkého východu a Eurasie a alespoň trochu „oprášit“ slávu koloniální minulosti. Možná, že jim nějaké „drobečky od stolu ukápnou“, ale celkově v budoucnosti za to zaplatí vysokou cenu, a případné krátkodobé výhody z účasti na těchto vojenských dobrodružstvích převáží dlouhodobé negativní důsledky, už z prostého důvodu, že na rozdíl od Ameriky se nemohou „schovat“ za oceán a sledovat situaci, ale budou přímo vystaveny důsledkům dnešních experimentů.