Překvapivý diplomatický úspěch Ruska ohledně momentálního řešení situace v Sýrii, kterými V. Putin „vyrazil“ z ruky - alespoň na určitou dobu - „intervenční“ iniciativu B. Obamy a jeho spojenců lze považovat bezesporu za velký diplomatický úspěch Ruska, který legitimizuje návrat Ruska na respektovanou pozici důležité globální mocnosti.
Nicméně tato iniciativa není poslední iniciativou Ruska, a zdá se, že Rusko se z mnohem větší vážností než například Čína či jakákoli jiná mocnost pokusí zastavit postup Ameriky na blízkém východě a přejít zde do diplomatické „protiofenzívy“ vůči Americké koncepci „nového blízkého východu“.
O této skutečnosti svědčí bezprostředně po diplomatickém úspěchu Ruska ohledně Sýrie další nová iniciativa Ruska při jednání s Íránem (více zde: http://www.inosmi.ru/world/20130912/212879029.html) ve snaze zablokovat další postup Spojených Států, které se jen tak lehce „intervenčního“ scénáře nevzdají.
Ostatně Rusku zde jde o hodně, nejen o to, že pádem současného režimu v Sýrii by Rusko ztratilo strategicky velmi důležitý opěrný bod pro svůj přístup do středomoří (trvalá přítomnost Ruské flotily u břehů Sýrie) ale především – vítězství Ameriky na „blízkém východě“ pro Rusko znamená, že se dříve či později ocitne v „obklíčení“ a „izolaci“ z jihu (Kavkaz, střední Asie) ze strany USA a jejich spojenců na blízkém východě.
O hodně zde jde ale i Americe, pokud se podaří Rusku „mocenský comeback“ na blízkém východě, ocitne se v troskách celá blízkovýchodní strategie Ameriky která počítá s dalším postupem na Írán, na střední východ a do střední Asie, a která úzce souvisí i s Americkým plánem nové eurasijské hegemonie prostřednictvím ovládnutí islámského světa.
Jaké zde má Rusko šance, může být ambiciózní postup Ruska o zastavení Ameriky na blízkém východě úspěšný ?
Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět.
Na první pohled má zde Amerika silné pozice – je zde krytá důležitými Spojenci Tureckem, Izraelem a Saudskou Arábií a pokud by se Amerika rozhodla hrát „vabank“ a použít při svém dalším postupu agresivní „silový scénář“ Rusko by pravděpodobně muselo ustoupit.
Na druhou stranu by si tím však Amerika vytvořila „globální protiamerickou opozici“ a mohla by se zcela diplomaticky izolovat na světové scéně a definitivně ztratit vlastní kredit a získat pověst „globálního agresora“ odsouzeného k trvalým konfliktům s ostatním světem. Zkrátka pro Ameriku je nutné její hegemonní ambice zaonačit tak, aby „vypadaly hezky“ k čemuž se spíše hodí osvědčená kombinace „politických technologií“ a silového postupu (zásah proti „zlým agresorům“ a podpora demokracie a „hodných islamistů“) kterým budou tleskat světová média.
Nicméně, tato koncepce, která ještě „prošla“ v Lýbii a uplatnila se při revolucích „arabského jara“ a měla být součástí „image“ nové „globální multikulturní“ Ameriky se začala zadrhávat, a tzv. „globální veřejnost“- kterou se tak rádi oháněli američtí stratégové – to zcela správně vyhodnotila jako pouhou variaci na „militantní anglosaský Bushismus“ který se Amerika snažila zahladit do „soft intervencionismu“. Pro Ameriku na blízkém východě nastal problém a naopak se tímto otevřel pro jiné globální aktéry a Rusko toho velmi chytře a rychle strategicky využilo.
Může se tedy Rusko stát novým hráčem na blízkém východě a upevnit zde svoje pozice? Zdá se, že ano, navzdory pozici Ameriky jsou zde „mezery“ které Rusko může využít. Vedle již zmíněného průlomu ohledně Sýrie a nových jednání s Íránem se zde otevírají pro Rusko další možnosti:
Jednou z nich je například Egypt, kterému se podařilo zbavit se Amerikou prosazovaného „islámského bratrstva“ a navázání vztahu s Ruskem je jednou z variant nové Egyptské vlády. Ostatně portréty Ruského prezidenta V. Putina se objevovali na nedávných Egyptských demonstracích proti „islámskému bratrstvu“.
Dále se zde pro Rusko v dlouhodobé perspektivě překvapivě otevírá cesta k Turecku – na první pohled hlavní opoře USA na „blízkém východě“, kde ale není do budoucna pro Ameriku podpora Turecka jistá.
Turecký premiér Erdogan sice prozatím podporuje Americká vojenská dobrodružství na blízkém východě, ale na druhé straně rozehrává i jiné „karty“. Právě Erdogan přišel s iniciativou aby se Turecko připojilo k Šanghajské organizaci spolupráce – která má ambice stát se protiváhou NATO a která sdružuje hlavní oponenty USA – Rusko a Čínu a ke které se v budoucnosti možná přidá Indie i Írán (obě země zde mají status pozorovatelů). Nehledě na to, že Turecko je členem NATO, tak Erdoganovi se podařilo s Šanghajskou organizací uzavřít v Dubnu tohoto roku dohodu o spolupráci. Za motivem Erdogana a jeho „multivektorové“ politiky je možná snaha v budoucnosti vyvázat Turecko s vlivu Spojených Států, jelikož Erdoganova koncepce neoosmanismu, jakkoli lze spekulovat o její reálnosti má podstatně větší ambice než být stále pod „kuratelou“ Ameriky, a to bez ohledu na to, že Erdogan prozatím své „protiamerické“ oponenty perzekuuje.
V souvislosti s Tureckem je nutné zmínit i méně známá důležitá fakta. Nejenže Turecká veřejnost masově protestuje proti zásahu v Sýrii, ale existuje zde nezanedbatelná část společnosti, která odmítá jak westernizaci, tak islamizaci jako nástroj západní potažmo Americké hegemonie.
Na základě této teze se v Turecku rozvinulo hnutí „Tureckého Eurasianismu“ které sdružuje intelektuály, akademiky i některé armádní činitelé, kteří prosazují cestu Turecka nezávislou na západu i islamizmu, a místo toho prosazují spolupráci s „Eurasijskými mocnostmi“ – část z nich aktivně podporuje spolupráci právě s Ruskem, v rámci Ruského projektu „mezinárodního eurasijského hnutí“ vedeného A.Duginem.
Rusku se tak otevírají na blízkém východě nezanedbatelné šance. Nakolik jich Rusko dokáže využít a nakolik se stanou realitou ukáže čas, ale již nyní je jasné že „Rusko se nedá“, a že ačkoli se stále potýká s mnoha problémy, tak situace naznačuje, že pro Spojené státy bojující o globální hegemonii se Rusko stane závažným soupeřem.
