V současné době zesílila různá protiislámská hnutí, a iniciativy jak u nás tak v západní Evropě. Tyto iniciativy se nás snaží přesvědčit o ilsámské hrozbě a neslučitelnosti islámu s “našimi hodnotami” . Často tyto iniciativy slouží pro různá populistická a radikálně-pravicová hnutí, které mají své vlastní utilitární motivace jak se svézt na antiislámské vlně. S druhé strany zde máme fanatické multikulturalisty, kteří nás přesvědčují o opaku a snaží se prosadit ještě silnější imigraci z muslimských zemí do Evropy, a poukazují na to, že problém je pouze v xenofobii domácí evropské populace. Oboje dvoje skupiny stojící na opačných pozicích však nejsou schopni vidět a pochopit podstatu problému. Proč například v “multikulturní Evropě” soužití s islámem nefunguje, a například v zemích jako je Rusko, Kazachstán nebo Libanon a donedávna i Lýbie či Sýrie zde soužití s islámem – ať už je zde menšinový či většinový prvek – funguje, aniž by tyto země prosazovali západní teorii multikulturalismu ? Cílem této úvahy bude pobrobněji se podívat na tyto problémy.
Nejprve se podívejme na problém vztahu Evropy (západu) a Islámu. Evropa od počátku pojala svůj vztah k islámu jako nesmiřitelnému nepříteli, kterého je nutné vyhladit dříve než on vyhladí nás ve stylu – “buď my nebo oni”. Evropa od počátku prosazovala univerzalismus absolutní nadřazenosti “vlastních hodnot” ke všem ostatním civilizacím a tedy i islámu. At´již to byl sdředověký západní křest´anský universalizmus, nebo později rasistická kolonialistická idea nadvlády “bílého muže” (19.století), až po dnešní ideu lidskoprávního univerzalismu a imperialismu vynucující si “globální západní demokracii” bombardováním a vměšováním se do záležitostí suverénních států. V přístupu západu k islámu (ale i jiným kulturám ) tak není rozdíl mezi křížáckými taženími ve středověku a nemilosrdným vyhlazením kultury arabské Andalusie ve Španělsku, pozdější kolonizací arabských zemí, až po současnou agresi USA, NATO a západu od Afghanistánu a irák až po devastaci Lýbie, pokusu o totéž v Sýrii a destablizaci celého blízkého východu rovněž ve jménu jakýchsi “univerzálních západních hodnot”. Islámský svět je tak již od středověku a zejména přes koloniální éru až po současnost pro západ zdrojem kulturní, politické a geopolitické agrese ve jménu vlastních představ I utilitárních zájmů.
Na druhou stranu směrem dovnitř západ prosazuje poraženeckou politiku “multikulturalismu” a “pozitivní diskriminace”, kdy místo rovných pravidel pro všechny si snaží koupit přistěhovaleckou muslismskou populaci za výhody, tak aby byla loajální systému, což se stejně nedaří, protože tato vykořeněná populace sociálními inženýry navezená do Evropy jako původně jako levná pracovní síla stejně nikdy nemůže přijmout hodnoty které prosazuje západní ideologický mainstream (politici, novináři, ekonomové) , a které káží jakousi falešnou humanitu lidských práv a demokracie, a přitom rozvracejí a bombardují země původních přistěhovalců a urážejí jejich víru (viz. různé karikatury apod.).
Podívejme se nyní na jiný opačný příklad a tím je Rusko, kde soužití s islámem funguje již 5. století aniž by tato země někdy prosazovala západní koncepty “multikulturalismu” a “pozitivní diskriminace”. Proč tomu tak je ? Rusko má 15% islámské populace ( tedy dvakrát vice než Francie, která má nejvíce muslimské populace v Evropě) a přesto zde fakticky neexistují problémy ve vzájemném soužití pravoslavné a islámské populace. Na odpověď se opět podíváme od minulosti až po současnost. První významný střet s islámem Rusko prožilo v 16. století kdy začalo expandovat o ovládlo Kazaňský a Astrachaňský chanát. Na rozdíl od západního přístupu vyhlazení ve jménu “univerzálních hodnot” zde Rusko volilo zcela opačný přístup – dialogu kultur místo univerazalismu, kdy ovládnutým islámským kulturám zde byla ponechána jejich víra, a jejich menšinová kultura byla vnímána jako rovnocenná dominantní pravoslavné kultuře a podřízená byla pouze společné ideji panovníka a impéria, stejně jako ji byla podřízená domací pravoslavná kultura. Všichni tedy byli podřízeni jednomu centru a jedné ideologii,ale současně si byli rovni, což přispělo k vytvoření unikátní Eurasijské civilizace, která spojila pravoslavný a islámský prvek ve vzájemném mírovém soužití. Což je zásadní rozdíl oproti tomu co praktikoval západní kolonialismus, který vždy považoval odlišné kultury za méněcenné.
Tohoto konceptu dialogu a rovnocennosti a vzájemnému respektování kultur místo lidskoprávního imperialismu (v podstatě pouze nové formy západního rasizmu) se drží Rusko i dnes, a právě proto může Rusko spoléhat na mírové soužití pravoslaví a islámu aniž by k tomu potřebovalo sociální inženýrství “multikulturalismu” a “pozitivní diskriminace”. Rusko i západ tak svůj vztah k islámu definovali již v minulosti a z toho vyplývají i dnešní konsekvence – “ jak si to každý udělá, takové to má”. A pokud byli a jsou v Rusku problémy s islámem, tak jsou výlučně vnější povahy, kdy se radikální vahhábisté a fanatici islámského státu tiše podporovaní Saudskou arábií a USA snaží destabilizovat vnitřní situaci v Rusku, a současně zde USA v rámci politiky “prosazování lidských práv” podporují i ruské antiislamsity. Do této kategrie spadá například i dnešní americká podpora “opozičníkovy” Navalnému vytahujícímu antiislámskou kartu, a dříve čečenským radikálům (kdy USA a Saudská Arábie jejich pomocí rozpoutali válku v Čečensku) – tedy skupinám stojícím na opačné straně spektra za účelem destabilizace vnitřní situace v Rusku. Prozatím naštěstí neúpěšně, protože jak pravoslavná, tak islámská populace v Rusku vnímají jako hlavní hrozbu imperialismus a vměšování západu a nikoli sami sebe navzájem.
Na videu Čečenská Armáda a lídr Čečny Ramzan Kadyrov slibují věrnost bratrskému ruskému národu a prezidentu Putinovy
Je zajímavé, že tento koncept dialogu kultur – mírového soužití pravoslaví a islámu funguje všude tam, kde byl v minulosti vliv Ruské civilizace. Jako příklad lze uvést například dnešní Kazachstán (dříve součást SSSR, dnes Euroasijské unie vedené Ruskem).
Na fotografii: Kazaňský Kreml a Mešita - symbol mírového soužití pravoslaví a islámu v Rusku
Závěrem je tak možné říct – západ si skutečně v islámu vytvořil nepřítele, ale svoji vlastní vinou. Pomineme teď dávnou minulost a poměrně nedávnou éru kolonialismu. To všechno šlo napravit pokud by Evropa definovala svůj přístup k islámu jinak a místo “multikulturalismu” podpory přistěhovalectví a “pozitivní diskriminaci” v kombinaci s pocitem vlastní civilizační nadřazenosti začala prosazovat skutečný globální dialog kultur (místo podpory přistěhovalcetví), a postavila se proti destruktivní politice USA a NATO která záměrně pro svoje vlastní cíle (nikoli v zájmu Evropy) rozvrací a destabilizují blízký východ a islámský svět, čímž ohrožují samotnou Evropu.
Bohužel Evropa k tomu nedozrála – jestli vůbec někdy ve své aroganci a pocitu civilizační nadřazenosti dospěje. Místo toho jsme tak bohužel viděli jak například Francie se ochotně připojila k tažení proti Kaddafímu a slyšeli nadšené hýkání západního mainstreamu nad Arabským jarem, zatímco Spojené státy zde záměrně vytvářely zónu chaosu a destabilizace (jak otevřeně se vyjádřil o americké blízkévýchodní politice a koncepci “nového blízkého východu” George Fridman ve své knize “Příštích sto let”). Nebýt diplomatického zásahu Ruska, tak osud Lýbie by potkal i Sýrii. Byla to právě politika Západu USA a NATO. Které záměrně na blízkém východně kvůli svým geopolitickým zájmům zničili soužití islámu a křesťanství v této oblasti a významně zde přispěli k vytvoření radikálních islamistických skupin typu ISIL.
Hrozba tak není islám ale současná politika západu, zejména USA, která záměrně destabilizuje islámský svět pro svoje vlastní cíle. Všimněme se klíčové věci, že skutečným nebezpečím, není islám, ale jeho samozvaní vykládači od Al-Kajdy až po dnešní islámský stát, tedy tyto teroristické organizace za kterými dnes i v minulosti stála politika USA, a které tyto organizace chtěli využít pro vlastní cíle. To same se týká i dnešního islámského státu který je vlastně dítětem politiky USA a důsledkem západní destabilizace regionu blízkého východu pod názvem “Arabské jaro”. Islámský stát vlastně zájmům USA vyhovuje. Když se totiž nepodařilo plánované tažení proti Sýrii – které by otevřelo brány k útoku na Írán a destabilizaci střední Asie (proti Rusku a Číne), je pro Spojené státy alespoň výhodné udržovat zde chaos pomocí islámského státu, tak aby se zabránilo etablování Ruska nebo Íránu v regionu, a zároveň se operováním s “kurdskou kartou” udržovalo v poslušnosti potenciálně vzpouzející se Turecko (které pošilhává k Rusku).
Bohužel Evropa, přesněji řečeno současné “Evropské elity” si toto nejsou schopni uvědomit, a nadále prosazují ve vztahu nejen k islámskému světu ideologii kulturní nadřazenosti a rasizmu (podporovanou i faktickou agresí – útoky NATO na Írák a Lýbii), co jiného je totiž univerzalistická idea “západní demokracie” - a současně provádí destruktivní politiku sociálního inženýrství, kdy si kupují “pozitivní diskriminací” Evropskou islámskou populaci aby přijala hodnoty západního kulturně-politického mainstreamu, což se stejně nikdy nestane. Důsledkem toho je tak pouze růst protiislámských nálad, ze kterých těží politicky motivovaní lídři a na druhé straně výkřiky – ještě vice tolerance, ještě vice přistěhovalectví, ještě vice pozitivní diskriminace ze strany těch kteří nyní vládnou Evropě a kteří kritikou multikulturalismu a pozitivní diskriminace cítí ohrožení svých pozic.
Oba tyto přístupy však nejsou řešení. Zde se nyní ukazuje o kolik dál je před Evropou v soužití s islámem například Rusko které prosazuje globální koncepci dialogu kultur, ale zároveň striktně odmítá politiku “pozitivní dikriminace” a sociálního inženýrství “multikulturalismu” a presto zde pravoslaví a islám žijou v míru. Evropa však toho není schopna, a hlavní překážkou je právě vlastní ideologie nadřazenosti “globální západní demokracie” spolu s nesmylsným sociálním inženýrstvím které navzdory svým proklamacím nemá se skutečným přátelstvím národů nic společného.
Evropa – západ si tak svého nepřítele vytvořil sám. Svojí ideologií kulturní nadřazeností a svým manipulováním a zasahováním do vnitřních záležitostí islámského světa.
