Před několika dny si celý svět připomínal výročí konce Druhé světové války, které se v Evropě a Americe připomíná 8. Května zatímco v Rusku a okolních sousedících zemí se tento svátek slaví 9. Května jako Den Vítězství. Je to proto, že podepsání kapitulace Německa díky časovému posunu připadlo v Rusku již na 9. Květen, a rovněž také proto, že poslední boje v Evropě probíhaly na území Československa ještě 9. Května, kdy byla zároveň jako poslední hlavní město osvobozena Praha Rudou armádou.
Bohužel, především v bývalých postkomunistických zemích od Česka až po Pobaltí je svátek 9. Května na „indexu“. V lepším případě se o tomto svátku a roli Rudé armády, která východoevropské a středoevropské země za cenu obrovských obětí osvobodila mlčí, v horším případě se setkáváme s častými případy překrucování, revizionismu a chytání se čehokoli, jen aby role Rudé armády při osvobozování východní Evropy mohla být umenšena a v maximální možné míře zrelativizována. Dokonce se vyskytují pokusy pomoci teorie totalitarismu postavit Rudou armádu na roveň okupační síly. A v těch nejhorších případech se setkáváme s tím, že se role otočí, a je oslavována armáda Nacistického Německa proti Rudé Armádě. To se bohužel dodnes děje v Estonsku a Lotyšsku, kde každoročně za blahosklonného přihlížení tamních vlád pochodují po ulicích Tallinnu a Rigy veteráni pobaltských divizí Waffen SS. Trapné je i to, že se toto děje v členských zemích EU, která si zakládá na humanismu a demokracii. Někdo se to snaží omluvit „historickými zkušenostmi“, ale ve skutečnosti se to nedá omluvit ničím.
U nás to většinou končí právě u toho relativizování a her „co by kdyby“ (např. kdyby Američané došli do Prahy), a „že to vlastně bylo jinak“ (Praha už byla osvobozená – Rudá Armáda už přišla jako „kompars“, apod.). Letos – namátkou vybírám, se objevily dva články podobného typu: V prvním autor sofistikovaně vykládá proč je dobře, že už se neslaví 9. Květen, že se vlastně nic důležitého nestalo http://ziegler.blog.idnes.cz/c/338764/Dne-8-kvetna-pravem-a-v-pravde-slavime-vitezstvi-nad-nacismem.html. Ve druhém http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=779216 autor přichází s těžším kalibrem. Na základě jednostranných argumentů rovnou zpochybní legendu o obráncích Moskvy „ 28 Panfilovcích“, kterou prohlásí za vylhanou a hrdiny za zběhy a kolaboranty.
Je třeba se tím dnes zabývat? Je třeba upozornit na to, že je i dneska nebezpečné na základě osobních pocitů a ideologie zpochybňovat a ničit jednu z největších kapitol světové historie? Rozhodně ano !
Druhá světová válka se odlišovala od všech předchozích válek minulosti. Byl to absolutní boj o ovládnutí světa. Eurasie svoji geopolitickou polohou tvoří ústřední mocenský prostor světa, komu se tento prostor podaří ovládnout, tomu se otevře dlouhodobá cesta ke globální nadvládě. Pokud by se Německu podařilo porazit Sovětský Svaz, a spojit se s Japonskem, tak by se jim otevřela cesta k celoplanetární nadvládě, kde by Spojené státy byly v lepším případě marginalizovány a izolovány, v horším poraženy. Co by porážka Sovětského svazu a izolovaná Amerika, před hrozbou definitivní porážky koalicí Japonska a Německa znamenali pro svět, se dnes můžeme jen domýšlet. Možná další genocida celých národů a ras v rozměrech mnohonásobně přesahující holokaust.
V každém případě na porážce či vítězství Sovětského Svazu tak tehdy závisel osud celého světa. Bez pomoci Sovětského svazu při vázání hlavních sil Německé armády na východě by pravděpodobně nebylo možné ani vylodění Západních spojenců v Normandii a osvobození západní Evropy (potažmo západních Čech). To by si měli uvědomit ti, kteří dnes litují, že Američané nedošli do Prahy a zastavili se v Plzni.
Dnes se mainstreamový výklad Druhé světové války smrsknul na Holokaust a boj Spojenců proti Nacistickému Německu, kde hrají podle dnešního výkladu hlavní roli Spojené státy. Přestože vůči Východním spojencům je důležité zachovat stejnou úctu jako k Západním, tak dnešní realita je taková, že role západních spojeneckých armád, především Amerických je vyzdvihována a naopak role Sovětského svazu a Rudé armády vytlačována, a to navzdory tomu že Sovětský Svaz nesl hlavní tíhu Druhé světové války a že pro Rudou armádu znamenalo osvobozování Evropy obrovské oběti. Pokud dnes někdo argumentuje tím, že Rudá armáda už přišla do osvobozené Prahy a její role byla pouze propagandistická, tak by si měl vzpomenout na to, že při celkovém osvobozování Československa a jeho měst zahynulo 144 000 Rudoarmějců. Je to snad malé číslo?
Snaha přepisovat historii a marginalizovat roli Sovětského svazu a Rudé armády a v horším případě ji stavět do role okupační armády je nebezpečná a destruktivní i pro současnost.
Očerňování role Sovětského svazu a Rudé armády za Druhé světové války totiž může připravit půdu pro nástup nového nacismu. „Žonglování“ s odkazem Druhé světové války podle momentálních potřeb může ve vědomí především dnešních mladých lidí napáchat značné škody, protože přes nepochopení minulosti a toho o co šlo ve Druhé světové válce nepochopí ani současnost.
V současnosti mezi stále vzrůstající částí mladých lidí na západě (ale stejně tak i ve východní Evropě) roste popularita nové „uhlazené“ formy pravicového radikalismu a nacionalismu, který je do značné míry reakcí na desetiletí trvající liberální konsenzus na západě, který není schopen řešit současné problémy – od sociálních až po etnické.
Tento současný růst popularity pravicového radikalismu u mladých lidí je právě také důsledkem historického relativizování, kdy se na jedné straně omlouvají (kvůli „historickým zkušenostem“) pochody veteránů SS v Pobaltí, a na straně druhé se Rudá armáda – jedna z největších sil boje proti Nacismu - často označuje jako „okupační síla“. Potom se ale nelze divit „ležérnímu“ postoji části mladých lidí k pravicovému radikalismu, ve kterém nevidí nic hrozného.
Na jedné straně se tak vyzdvihuje výchova k toleranci, právům menšin, multikulturalismu jako údajná spolehlivá ochrana před pravicovým radikalismem, ale na druhé straně se nihilisticky a cynicky zachází s jedním s hlavních odkazů boje proti nacismu a pravicovému radikalismu – rolí SSSR a Rudé Armády ve druhé světové válce, kde je znát nepokrytá snaha oddělit odkaz boje proti nacismu od role Sovětského svazu a Rudé armády. To je ale nejlepší cesta ke ztrátě historické paměti u budoucích generací a nebezpečí znovuzrození nové modifikace nacismu.
Máme na výběr: buď dále ničit a oklešťovat jasné a srozumitelné poselství boje proti nacismu kvůli současným ideologickým potřebám, a ohánět se při tom jakoby „racionálními“ argumenty, anebo si začít vážit si těch, kteří se obětovali pro budoucnost světa bez nacismu, a ne si selektivně vybírat hrdiny podle momentálních ideologických potřeb, a na ty co se nehodí plivat. V opačném případě se minulost – třeba v jiné formě znovu vrátí.
