Moravec končí: Velké divadlo pro národ, který se neumí dohodnout ani na počasí

Václav Moravec odchází z České televize a český internet se okamžitě poblil emocemi. Je to fascinující podívaná. Jedna polovina země se tváří, že právě umřela demokracie, a druhá slaví, jako bychom vyhráli Nagano.

Skončil jeden moderátor. A český veřejný prostor se přitom tváří, jako by právě skončila druhá světová válka.

Pravda je mnohem banálnější. Moravec u obrazovky vydržel tak dlouho, až začal působit dojmem, že tam patří stejně samozřejmě jako modré studio nebo logo v rohu obrazovky. Postupně se stal institucí. A jako každá instituce se časem změnil v pomník, na který už jen sedají holubi. Jeho styl, postavený na té tiché, lehce přezíravé jistotě, že právě on drží v rukou kompas „správné“ demokracie, začal postupně lézt na nervy i lidem, kteří s ním názorově souhlasili.

V českých debatách totiž často nerozhoduje argument, ale délka věty a to, jak významně si moderátor v kritické vteřině posune brýle po nose. Ten pohyb obrouček byl občas důležitější než celá ústava. Hrát si na arbitra elegance v zemi, kde se politická kultura válí v příkopu, je sice ambiciózní, ale po dvaceti letech to působilo spíš jako diagnóza než jako služba veřejnosti.

Vznikl malý mediální vesmír, ve kterém se u kávy rozhodovalo, kdo je ještě demokrat a kdo už „populista“. Když Moravec roky okázale ignoroval Tomia Okamuru, redakce pro to jistě měla stohy vznešených důvodů, které se obvykle vysvětlují v nekonečných tiskových zprávách a ještě delších seminářích o hodnotách veřejnoprávnosti. Jenže v hospodě u piva to vypadalo úplně jinak: jako arogance lidí, co mají klíče od vysílače a nehodlají nikoho pustit dovnitř.

Důvěra totiž nevzniká na redakčních poradách. Vzniká v momentě, kdy divák získá pocit, že pravidla hry jsou pro všechny stejná. Jakmile ten pocit zmizí, lidé se seberou a jdou hrát jinam – do temných koutů internetu, kde jim nikdo neoponuje, ale kde jim aspoň nikdo nenadává do hlupáků.

Nebuďme ale nespravedliví jen k Moravcovi. My, diváci, jsme na tom úplně stejně blbě. Ta naše hysterie kolem „objektivity“ je k smíchu. Průměrný Čech nechce objektivitu. Chce vidět, jak moderátor v přímém přenosu rituálně popraví politika, kterého on sám nesnáší.

Když Moravec griloval Babiše, kavárna mu tleskala jako na koncertě. Když se ale drze zeptal na něco nepříjemného Fialy, byl to pro ty samé lidi najednou „agent Kremlu“.

Jsme národ fanoušků, co řvou na rozhodčího jen tehdy, když pískne proti jejich týmu. O férovost nám nejde, chceme vidět soupeře v slzách. A Moravec tuhle disciplínu ovládal mistrně. Uměl hosty tlačit do kouta a u toho se tvářit, že právě vykonává posvátnou občanskou povinnost. Někdy to připomínalo spíš inkvizici s lepším osvětlením než rozhovor.

Česká televize udělala tu největší chybu – schovávala se za Moravce tak dlouho, až zapomněla, že instituce nemůže stát na jednom jméně. Místo aby budovala dravou generaci nových novinářů, nechala jeden pořad spolknout veškerý kyslík v budově. A teď, když pilíř padl, zůstalo jen prázdno a hladová Rada ČT, která už větří příležitost, jak tam dosadit „ty své“.

Moravcův odchod není národní tragédie ani vítězství lidu. Je to jen logické vyústění situace, kdy moderátor vyrostl víc než samotné médium. Moravec selhal, protože nedokázal odejít včas, a zůstal tak dlouho, až se stal kusem televizního inventáře, na který se spíš ze zvyku práší.

Obrazovka samozřejmě nezhasne. Za pár týdnů se tam objeví nová tvář, která bude plnit úplně stejnou roli. A my se o ni budeme hádat úplně stejně hystericky jako dnes, zatímco skutečný problém zůstane stejný jako vždy: neumíme spolu mluvit, ale o to víc milujeme pocit, že jsme v té hádce vyhráli.