I. MYŠLENÍ 3. Proč dnes reagujeme dřív, než přemýšlíme

Reakce je okamžitá. Myšlení pomalé. Dlouhou dobu mezi nimi existoval odstup. Dnes se zdá, že se tento odstup zmenšuje.

Člověk reagoval dřív, než přemýšlel, odjakživa.

A není na tom vlastně nic překvapivého. V situaci ohrožení by totiž dlouhé přemýšlení nebylo výhodou, ale spíše luxusem, který si živý organismus nemůže dovolit. Tělo se napne, mysl situaci okamžitě zjednoduší na několik základních možností a rozhodnutí přijde téměř bez váhání.

A přece se někdy v průběhu lidských dějin stalo něco zvláštního.

Člověk se naučil vlastní první reakci na okamžik zadržet.

Ne proto, že by instinkt zmizel, ale proto, že se vedle něj objevila jiná schopnost – schopnost udělat malý krok zpět, podívat se na vlastní impuls z odstupu a položit si otázku, zda první dojem skutečně vystihuje to, co se před námi odehrává.

Právě v tomto krátkém odstupu mezi impulsem a odpovědí začíná něco, co bychom mohli nazvat myšlením.

První reakce bývá totiž téměř vždy zjednodušená. Je rychlá, silná, často emotivní a právě emoce jí dodávají energii, která nás nutí jednat okamžitě. Rozum přichází až později, někdy téměř opožděně, když se člověk pokusí pochopit souvislosti, které první impuls jednoduše přehlédl.

Myšlení proto vždy potřebovalo čas, někdy jen velmi krátký okamžik, ve kterém člověk dokáže vlastní reakci pozorovat, zpochybnit a někdy ji dokonce změnit.

Možná právě z tohoto krátkého odstupu vznikla civilizace.

Každá doba má ovšem svůj rytmus a ten dnešní je nápadně rychlý. Informace, obrazy i komentáře se pohybují tempem, které bylo ještě nedávno nepředstavitelné. Události se objevují a mizí dřív, než se vůbec stihnou usadit v paměti.

Není proto překvapivé, že se zkracuje i čas mezi impulsem a odpovědí.

Stačí otevřít telefon. Objeví se zpráva, výrok nebo fotografie a během několika minut už existují stovky reakcí. Někdo se rozhořčí, jiný se vysměje, další okamžitě ví, kdo za všechno může.

A člověk si při tom někdy klade zvláštní otázku.

Kdy se vlastně stihlo přemýšlet?

Jako bychom dnes dokázali velmi rychle zjistit, co si o věci myslíme, ale mnohem pomaleji zjišťovali, proč si to vlastně myslíme.

Veřejný prostor přitom může působit velmi živě. Názorů je mnoho, reakcí ještě víc, a zdá se, že lidé přemýšlejí více než kdy dřív. Jenže možná se zde odehrává drobný posun, který není na první pohled patrný.

Možná dnes nereagujeme více proto, že více přemýšlíme.

Možná jen reagujeme častěji.

A právě tento krátký okamžik nejistoty byl vždy místem, kde se rodilo porozumění.

Možná právě tento prostor dnes z našeho veřejného života pomalu mizí.

Ne proto, že by lidé byli méně inteligentní než dřív, ani proto, že by snad ztratili schopnost přemýšlet. Spíš proto, že prostředí kolem nás začalo oceňovat něco jiného.

Rychlost.

Jenže myšlení nikdy nebylo rychlé a patrně ani rychlé být nemůže. Vždy potřebovalo krátký čas, ve kterém si člověk dovolí nevědět, dovolí si pochybovat a dovolí si vrátit se k vlastní reakci ještě jednou.

A možná právě zde se skrývají jedny z nejpodivnějších otázek naší doby.

Co se stane s veřejnou debatou, pokud lidé reagují stále rychleji, ale rozumět začínají stále pomaleji?

A co se stane s myšlením samotným, jestliže prostor, ve kterém mohlo vzniknout, začne mizet?

Možná právě proto dnes někdy reagujeme dřív, než přemýšlíme.

A možná bychom si měli častěji položit ještě jednu otázku.

Kolik času vlastně potřebuje myšlení, aby vůbec mohlo začít?