Digitální lobotomie: Jak nás (nejen) ruský troll naučil nemyslet

Algoritmy nás rozdělily, trollové nakrmili vztekem a přestali jsme s nadšením používat vlastní mozek. Společenský dialog se změnil v hromadnou halucinaci, ve které se raději nenávidíme, než abychom si přiznali, že nám chybí fakta.

Je to fascinující podívaná. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že k rozkladu suverénního státu nebudou potřeba tanky, rakety ani špioni v baloňácích, ale jen pár unuděných trollů v petrohradském sklepě, vysmál bych se mu. Dnes se směju už jen křečovitě, protože ten vtip je víc než jen černý. A přesně to je na tom nejzrádnější – ne že by ruský troll vymyslel něco nového, ale že jen brutálně efektivně využil mechanismus, který bychom si stejně tak ochotně aplikovali sami na sebe, i kdyby žádný Petrohrad nikdy neexistoval.

Vítejte v éře, kde „kritické myšlení“ není schopnost analyzovat data, ale dovednost vybrat si na Facebooku tu správnou bublinu, která mi potvrdí, že za moje bolavá záda a vysokou cenu másla může zrovna ten, koho zrovna potřebuji nenávidět.

Válka bez frontové linie

Hybridní dezinformační strategie – ať už za ní stojí stát, politik, nebo jen algoritmus sám – je geniální ve své jednoduchosti. V digitálním prostoru neexistuje pravda, existuje jen „angažovanost“; je jedno, kdo ji těží, podstatné je, že sleduje jedinou metriku: čas strávený na obrazovce. Čím víc se v komentářích pohádáte, čím víc caps-lockem křičíte na někoho, koho jste v životě neviděli, tím víc tu mašinerii krmíte.

Vlastně jsme se stali dobrovolnými účastníky vlastní digitální lobotomie. Absence logického uvažování už není jen selhání vzdělávacího systému, je to životní styl. Proč namáhat mozek složitou analýzou příčin a následků, když mi algoritmus naservíruje hotový názor, který je navíc úžasně agresivní?

Konec dialogu, začátek křiku

Dialog, ta archaická relikvie z dob, kdy lidé sedávali v hospodách a dokázali spolu mluvit, i když se neshodli, je v troskách. Dnes je diskuse kolbištěm, kde se nehledá porozumění, ale skalp oponenta. Stačí jeden vytržený kontext, jedna polopravda, a společnost se rozdělí na tábory, které si nerozumí ani v pozdravu. Je to fascinující sociální experiment: stačí málo, aby se soused začal bát souseda, protože ten „naivně věří mainstreamu“ nebo „je placeným agentem“.

Mrazí mě z toho nikoliv proto, že by nepřítel byl tak silný. Mrazí mě z toho, jak jsme křehcí. Jak snadno jsme vyměnili náročnou cestu kritického myšlení za pohodlnou cestu stádních pudů. Trollové nám jen nastavili zrcadlo. A to, co v něm vidíme, není jejich tvář, ale naše vlastní neschopnost udržet si odstup a mluvit spolu jako lidé, ne jako digitální avataři.

Pokud chceme tuto „válku“ zastavit, možná by stačilo při čtení příspěvku, který nám okamžitě zvedne tlak, prostě zavřít notebook a jít si dát kafe. S někým, s kým se třeba neshodneme. Protože největší vítězství trolla není v tom, že nás přesvědčil o své pravdě. Je v tom, že nás naučil přestat přemýšlet.

Co myslíte – je tohle jen fáze, kterou jako společnost prokoukneme, jakmile si na nové technologie zvykneme? Nebo si musíme sebereflexi znovu a aktivně vypěstovat, protože sama se nevrátí?