Andrejovo „Líp“ v praxi: Reality show, kterou platíme všichni

Signály vystřídal marketing a hodnoty nahradil Excel. Nová vláda učí národ, že stát je firma, i když akcionáři jsou v exekuci. Proč se v roce 2026 mění jen kulisy, zatímco účet za tuhle show platíme i s úroky my všichni dál?

Výměna stráží ve Strakově akademii proběhla s elegancí, kterou by jim mohl závidět i personální odbor v Agrofertu. Skončila éra „vysílání signálů“ – té metafyzické disciplíny Martina Kupky a Petra Fialy, při níž se vláda pokoušela komunikovat s národem pomocí kouřových znamení, zatímco národ se pokoušel dovolat na úřad práce. Teď je tu nová doba. Doba manažerské efektivity. Doba, kdy se stát už nemá „spravovat“, ale „řídit“.

Problém je, že řídit stát jako firmu je asi tak stejně proveditelné, jako chtít po kocourovi, aby vám dělal daňové přiznání. Kocour je sice efektivní lovec, ale zákony o DPH ho z logiky věci hluboce urážejí.

Marketing místo rozpočtu

V posledních měsících jsme svědky fascinujícího úkazu. Zatímco minulá vláda trpěla utkvělou představou, že realita se změní, když ji dostatečně dlouho budeme ignorovat, ta současná věří, že realita se změní, když na ni použijeme ten správný filtr na Instagramu.

Náš staronový premiér nás denně přesvědčuje, že bude „líp“. A ono opravdu je. Tedy minimálně grafikům hnutí ANO, jejichž kreativita dosahuje v květnu 2026 takových výšin, že by se za ni nemuseli stydět ani tvůrci filmových triků z Marvelu. Na jejich plakátech státní dluh neroste, on se jen „dynamicky nadechuje k budoucímu skoku“.

Politika holdingu má totiž jednu základní poučku: Pokud váš produkt nefunguje, není to chyba stroje, ale špatné osvětové kampaně.

Experti, kteří zapomněli na lidi

Do ministerských křesel usedli „odborníci“. Jsou to lidé, kteří umí v Excelu vykouzlit i vyrovnanou bilanci mezi nebem a zemí. Jenže státní správa není výrobní linka v Kostelci. Stát má totiž jednu nepříjemnou systémovou chybu: má 10 milionů akcionářů. A tito akcionáři mají tu drzost, že se neshodnou ani na tom, zda má být v pátek otevřený supermarket, natož na tom, jak má vypadat důchodová reforma.

Když se pokusíte řídit stát jako firmu, narazíte na to, že nemůžete „propustit“ občany z regionů, kde se vám nevyplatí udržovat pobočku pošty. Nemůžete „optimalizovat“ náklady tím, že zavřete ztrátovou nemocnici v Jeseníku, protože by vám ti „zaměstnanci“ v příštím kvartále (čti: volbách) mohli nehezky přepsat personální složení správní rady.

Signály vs. Smlouvy

Fiala nám sliboval hodnoty a dostali jsme drahou elektřinu. Babiš nám slibuje efektivitu a dostáváme... inu, zatím jen velmi drahý pocit, že se na věci „maká“. Rozdíl je v tom, že zatímco ODS věřila v neviditelnou ruku trhu, která se nakonec ukázala být spíše neviditelnou rukou v naší kapse, nová vláda věří v neviditelnou ruku marketingu.

Je to tragikomedie v přímém přenosu. Sledujeme ministry, kteří se tváří jako CEO globálních korporací, ale jejichž reálný vliv končí u prvního odborového předáka, který si dupne. Je to narážení do stejné zdi, do které narážela „pětikoalice“, jen s tím rozdílem, že tentokrát u toho nárazu hraje veselejší hudba a premiér u něj vypadá jako váš oblíbený strýček, co vám sice v dětství slíbil kolo, ale nakonec vám dal jen nafukovací balonek se svým logem.

Pointa: Zákazník není náš pán

Absurdita dneška tkví v tom, že jsme se jako společnost smířili s rolí pasivních konzumentů politiky. Čekáme, co nám „vedení“ naservíruje do akčního letáku. Jenže stát není obchodní dům a my nejsme zákazníci, kteří mohou jít ke konkurenci, když jsou párky moc moučné.

Dokud budeme věřit, že nás spasí buď „hodnotové signály“, nebo „holdingové líp“, budeme se jen točit v kruhu mezi dvěma typy neschopnosti. Jedna je zabalená do slušného obleku a latinských citátů, druhá do řepkové marmelády a slibů, že „všetko zařídíme“.

Pravda je přitom triviální a bolestná: Stát se nedá řídit jako firma, protože ve firmě se nehraje na pravdu, ale na zisk. A my v tomto státě nejsme spolumajitelé, ale spíše ty položky v inventáři, které se každé čtyři roky přepočítávají, aby se zjistilo, kolik z nás ještě zbývá.

Sláva? Možná. Ale účet za tenhle večírek už zase putuje do vaší schránky.