Válka kolem uprchlíků

Debata o utečencích z afrických a asijských regionů u nás vytváří pestrobarevný koktejl. Minorita těch, kdo na celou věc nemají názor, přihlíží debatě, místy přecházející v slovní atomovou válku, kde se nešetří jad(e)rnými slovy.

Na jedné straně stojí ti, v nichž valící se uprchlická vlna vyvolává obavy o situaci v naší zemi, bezpečnost svých blízkých, o evropské hodnoty a kulturu, o životní úroveň, o udržitelnost sociálního systému...

Na straně druhé stojí pak zastánci humanismu, altruismu, ti, kdož mají zato, že Evropa si užila dost svého blahobytu, případně že je za bídu v domácích destinacích utečenců přímo či nepřímo odpovědná a proto musí nyní nést spravedlivé důsledky.

Příslušníci "tábora spravedlivých" zpravidla považují a označují příslušníky "tábora obávajících se" za extremisty, nacionalisty, principiální xenofoby, nesnášenlivé a bezcitné jedince. V opačném gardu zase přichází označení všech uprchlíků za islámské vrahouny a neschopné parazity. Bez ohledu na to, že sem tam bude na obou stranách trochu pravdy, paušalizace, tak jako obvykle, společenské diskusi pranic neprospívá.

A potom jsou tu politici. Ti nebožáci, kteří bez ohledu na vlastní názor musí proplouvat mezi oběma skupinami a v zoufalé snaze o znovuzvolení neříkat a nedělat nic, co by je mohlo zařadit mezi naivní optimisty nebo bezcitné xenofoby.

I kdyby všichni evropští politici došli ve stejnou chvíli osvícení, nikdy nevymyslí evropské řešení tohoto problému. V Africe žije miliarda lidí a prakticky nikde tam není tak dobře, jako v Evropě. Evropa ale není schopna absorbovat miliardu lidí bez toho, aby došlo k prudkému přiblížení evropské životní úrovně té africké. Proto si tu můžeme prázdně debatovat v hospodách a naši drazí demokraticky zvolení zástupci můžou donekonečna licitovat o kvótách a pravidlech imigrační politiky, ale bez akce mimo evropské území budou stejně jen oddalovat rozpad evropské civilizace, jak ji známe.

Proto by evropské vlády měly vzít rozum do hrsti, vykopat své armády ze zaprděných kasáren a vlítnout společně na území ISILu. Co už jiného by mělo takovou reakci vyvolat? Vždyť s ISILem bojuje i Turecko, které už je jednou nohou v Evropě. Evropské státy by také měly intervenovat u vlád zemí, kde válka nezuří (např. Eritrea) a tvrdě je dotlačit ke změnám, jež sníží motivaci uprchlíků davově opouštět své vlasti v touze po evropském snu. Na těchto akcích by se Evropa měla domluvit i s Ruskem, které by tak mohlo své zelené mužíky využít o něco smysluplněji, než jak bylo v posledních měsících zvykem. Pokud Evropa neukáže, že je akce- a bojeschopná, dostane se brzo do situace, kdy už si nebude moct dovolit vyslat armádu mimo své území.

A co s těmi, kdo již přišli a ještě přijdou? Nemá-li být jejich masový příchod na evropský kontinent devastující, měli bychom předejít jejich segregaci. To poslední, co potřebujeme, jsou uprchlická gheta, kam se Evropan neodváží vkročit. Naopak, prospěla by jim co největší integrace do stávající společnosti. Ale jak na to? Pro začátek by ti, kdo tak hlasitě jásají nad přílivem nových spoluobčanů, vyvěšují transparenty, podepisují výzvy,  fotí se s cedulkami na facebooku a obviňují své okolí z xenofobie, mohli jít příkladem a poskytnout svá přístřeší a trochu toho svého evropského nadbytku. Ať si stanoví pravidla, která jejich noví spolubydlící budou muset dodržovat. Pokud by to zafungovalo a byla by s tím pozitivní zkušenost, jistě by se i někteří další původní obyvatelé zastyděli, zbavili se svých obav a otevřeli svá srdce a své domovy. Kdyby to nezafungovalo, budeme muset hledat nějaký jiný postup, jen už to třeba nebude vyvolávat takové vnitřní tření.

Můj předchozí blog: Řev není jen projevem neandrtálců, Miloši Zemane.