Za dobu trvání mého volebního práva jsem pouze dvakrát měl tu "čest" vyskytnout se na předvolebním mítinku politické strany. Běžně tyto akce nevyhledávám. Jsem přesvědčen, že více informací o tom, co mi může ta která strana nabídnout, snáze získám v teple domova, v pohodlí mého kancelářského křesla, ve světle mého počítačového monitoru či mé televizní obrazovky. Navíc u nás doma zpravidla nelétají vejce, pěsti ani láhve utopenců.
iDNES.cz
První mítink, na kterém jsem se ocitl, vlastně čistě náhodou, byl před volbami do senátu v roce 2008. Byl to mítink ČSSD na pražském Andělu. Tehdy se to ještě obešlo bez vaječného deště.
Šel jsem okolo z práce a v tom jsem ho spatřil. Sám Jiří Paroubek stojí na plácku před vstupem do metra a rozdává nadšeným příznivcům podepsané fotografie. Najednu se mi naskytla nevídaná možnost - přímo do očí Jiřímu Paroubkovi říct, co si o něm myslím a co doma marně vyprávím televizní obrazovce. Ano přiznávám, patřím mezi odpůrce Jiřího Paroubka a Paroubkovské sociální demokracie. Přikázal jsem ale sám sobě, že budu na pana Jiřího slušný a korektně mu vytknu agresivní politický styl, který je vlastně hlavní příčinou mé averze.
Když jsem se dostal na řadu, se slušným poděkováním za signovanou podobiznu jsem panu Jiřímu řekl, že se mi nelíbí, jak se ČSSD profiluje tolik negativně. Dostalo se mi odpovědi, že to přece není pravda, že za to můžou média a že jejich program ve skutečnosti negativní není. Namítl jsem, že to přece není o programu, ale o způsobu vedení té strany. Tady jsem asi panu Paroubkovi šlápl na kuří oko. V tu chvíli jakoby pochopil, že mou politickou orientaci nezmění a svůj do té doby jakž takž uctivý způsob komunikace otočil o 180 stupňů. Jako bych se pro něj v tu chvíli stal spodinou lidstva, se kterou jen ztrácel svůj drahocenný čas. Utrousil, že je to tedy zbytečné, začal mě posílat za panem Topolánkem a dokonce po mně chtěl, abych mu vrátil jeho podepsanou pohlednici. Jako nevolič jeho strany jsem jí nejspíš nebyl hoden. (I tak jsem mu ji nevrátil.)
Svou neschopnost slušně reagovat na voliče, kteří s ním nesouhlasí, prokázal pan Paroubek i před těmito volbami při rozhlasové debatě s panem Nečasem. Stařičká důchodkyně v publiku se označila za obyčejného člověka a ptala se pana Paroubka, proč si ji chce kupovat třináctým důchodem. Jistě, otázka to byla trochu nepříjemně sugestivní, ale slušně položená. Jiří Paroubek jako by byl zaskočen, že tento dotaz na něj míří z úst příslušnice jeho cílové skupiny. Nepoužil argumentaci, kterou jsem od něj zaslechl jindy, že se jedná o kompenzaci za letošní zrušenou valorizaci. Ne, namísto toho té paní stroze potvrdil, že ona je "opravdu obyčejný člověk" (jako by v tomto jeho výrazu najednou bylo slyšet pohrdání) a že od ní nečeká, že to pochopí, zvláště, když je v modrém tričku. Jako by všichni v modrém tričku museli nezbytně být přívrženci ODS a jakoby nikdo v modrém tričku nebyl hoden slušné a věcné odpovědi.
V tomto kontextu je pro českou sociální demokracii výměna lídra určitě krokem k lepšímu. Předpokládám, že Bohuslav Sobotka ani trochu impulzivnější Michal Hašek by se svými oponenty takto nezametli. Doufám jen, že se změnou lídra dojde i k celkové změně politického stylu této strany. Uvítali by to zajisté i mnozí její voliči.
Druhý mítink, který jsem absolvoval, bylo tzv. Pivo s Karlem. Pan kníže přijel i do hospůdky na východním okraji Prahy, tak jsem využil příležitosti a jel si s touto nepřehlédnutelnou persónou české politky osobně podebatovat. První, co mě zaujalo, bylo to, že kníže, jeden z nejbohatších Čechů a snad nejbohatší politik vůbec, přijel na tuto akci v zašlém Favoritu. A to velmi nenápadně. Jako by ten pán neměl zapotřebí dávat najevo ani svoje bohatství, ani svou skromnost.
U piva jsem pak knížeti vytkl, že na můj vkus je jeho strana až příliš "euronadšená". Nejsem žádná Bobošíková, ale přeci jen bych ve vztahu k evropské hyperintegraci raději viděl poněkud opatrnější přístup. Pan Karel mi začal trpělivě a uctivě vysvětlovat svůj postoj k Evropě a do značné míry europolitiku své strany v mých očích obhájil. Jak diametrální rozdíl od pana Paroubka.
Mimo to stíhal kníže i trousit fórky. Prohlásil například, že Bible je proti Lisabonské smlouvě jen stručný dějinný report o historii izraelského národa.
Pan kníže vytrvale odpovídal na otázky, tvářil se přívětivě, dokonce ani neusínal a na námitky reagoval slušně a věcně. Ze setkání s ním jsem odjížděl s pocitem, že takových politiků bych této zemi přál mnohem víc.
