Pro zpestření všedního dne budiž všem k dispozici má humorná osobní zkušenost s Městskou policií. Komu se nebude zdát humorná, nechť mi odpustí.
Stalo se to jednoho pěkného letního dne. Už ani nevím, co jsem to tenkrát zařizoval, nicméně jelikož jsme neměli vlastní vůz, měl jsem za tím účelem půjčené auto od známých. To jsem část dne nechal stát před naším domem a odešel kamsi domlouvat cosi. Po pár hodinách jsem se vrátil domů a nevěřícně zíral za stěrač zaparkovaného vozu. Na lístku od Městské policie stálo sdělení, že se mám dostavit na služebnu ve věci řešení přestupku parkování před vjezdem.
V té chvíli jsem si pomyslel spoustu nepěkných věcí o příslušnících Městské policie. Zjevně se nudí, obcházejí ulice a jen tak pro zábavu rozdávají předvolání. Kdyby si radši našli užitečnější zábavu. To ty experty nenapadlo, že já v tomhle vjezdu bydlím? Nasedl jsem tedy do auta (naštěstí jsem neměl nasazenou botičku) a pevně odhodlán, že tohle si líbit nenechám, jsem se rozjel na služebnu.
Celkem sebevědomě jsem zaklepal na dveře, za kterými čekali uniformovaní pánové. "Dobrý den, já jsem se dostavil kvůli tomuhle lístku ohledně parkování před vjezdem." "Áááá, výborně, tak pojďte," vyzval mě strážník, který jako by měl radost, že může zase jednou po právu potrestat provinilce. Hned jsem policistu upozornil, že na dané adrese trvale bydlím a tuto skutečnost jsem mu okamžitě dokázal předložením občanského průkazu. Byl jsem přesvědčen, že prosté stání před vjezdem, navíc před vlastním, nemůže být paušálně považováno za přestupek (jako třeba parkování na místě pro invalidy). To by mě přece musel napřed někdo nahlásit.
Strážník porovnal adresu na průkazu s adresou na lístku a zaraženě utrousil: "Tak to je zvláštní, protože nám volal takovej dost naštvanej pán a stěžoval si, že mu někdo stojí před vjezdem." V tom mě poprvé zamrazilo. Hned mi bylo jasné, že to musel být můj otec, kdo telefonoval. Ten den mu totiž přivezli nová okna a kvůli zaparkovanému autu nemohli zacouvat s nákladem do dvora.
"Aha, tak to byl asi táta," povídám a je mi stydno. "A váš pan otec jako neví, jaký máte auto?" Vysvětlil jsem policistovi, že auto jsem měl zapůjčené a otec ho tedy nejspíš nepoznal. Příslušníci na služebně vypadali značně pobaveně. Aby ne, nejspíš podobný případ ještě neřešili. "Tak to sem dejte, já to vyhodím," natáhl se policajt po výzvě k dostavení se na služebnu. "A příště laskavě seznamte otce, s jakým autem jezdíte," vyprovázel mě strážník káravě ze dveří.
Tak, to bychom měli. Doposud bylo právo na mé straně. Teď mě ale čekala možná i náročnější část mise - přiznat doma barvu. Můj otec patří mezi ty přísnější rodiče a ač výprasku už jsem se skutečně obávat nemusel, na oprávněné vynadání jsem se rozhodně netěšil.
Přišel jsem večer pokorně za tátou, vědom si toho, že jsem mu svým parkováním značně zkomplikoval život. Prý dokonce obíhal hosty v protější restauraci ve snaze zjistit, kterej magor mu to parkuje před vjezdem. Přiznal jsem se a omluvil, že to bylo moje zapůjčené auto, které mu tam překáželo. Otcova tvář nabrala očekávané přísné rysy. "Tak to máš, hochu, ale průšvih! To máš průšvih, protože já na tebe zavolal policii!" Opáčil jsem, že to vím a že už jsem na policii byl. Tátův přísný výraz byl najednou ten tam. V očích mu blýsklo nezkrotnou zvědavostí: "A co?"
Vyprávěl jsem mu tedy celou tu příhodu ze své strany a společně jsme se tomu srdečně zasmáli. Historka se pak mezi našimi známými nesla od úst k ústům. A mě by zajímalo, jestli i policisté si mezi sebou vyprávějí, jak otec omylem „udal“ vlastního syna.
Poučení na závěr: Až příště najdete za stěračem lístek od policie, zamyslete se, co jste provedli svým rodičům.
Můj předchozí blog: Mluvil jsem s Paroubkem, mluvil jsem se Schwarzenbergem
