Učedník - Mučedník - Část 2.

První dva roky učení v ČKD jsem přežil bez ůhony na zdraví tělesném i duševním. S hrůzou a třesením jsem překročil brány podniku AERO Praha, v očekávání věcí a událostí příštích.

Místo zařazení do nástrojárny jsem se ještě s několika spoluučni objevil v obrovské montážní hale, která se otřásala nesnesitelným rámusem ručních nýtovacích "samopalů". Ještě s jedním hochem jsem byl přidělen do jedné menší party už prošedivělých inteligentně vypadajících montérů. Byli jsme překvapeni jejich vybranou češtinou, prošpikovanou všelijakými latinskými rčeními. Nepřijali nás vlídně. Zřejmě nás považovali za nasazené uvědomnělé svazáky, kteří je měli sledovat. Nebylo nám dobře. Zapojili nás do montáží části trupů k Migům 15, t.zv. Palubní zbraně. Nicméně jsme žádné kulomety nikam nemontovali. Naše práce spočívala v tom, že jsme museli vlézt do polouzavřené části trupu a pneumatickým "samopalem" roznýtovat nýty ,které tam jeden z montérů zvenku zastrčil. Ten montér venku ty nýty přitlačoval zvláštní "babkou". Ty nýty se musely roznýtovat v určitém pořadí a rytmu. Jiná komunikace s montérem vně trupu nebyla. Tuto nepříjemnou a náročnou práci nám páni montéři hodili na krk hned první den. Tak jsme se plazili uvnitř trupu a tím vzduchovým samopalem nýtovali. Uvnitř  trupu byl nesnesitelný rámus, vata do uší nepomohla. Ten nýtovací samopal se musel držet oběma rukama a bez jakékoliv opory jsme se museli plazit v trupu přes všelijaké výčnělky a výztuhy. Práce příšerná. Nesměli jsme se splést, kdyby nastala chyba v rytmu nýtování, část trupu by se vyboulila a musela by se vyhodit. Tak jsme pracovali osm hodin denně. I v noci ve spánku jsem slyšel ten rámus.

Režim v Aerovce byl velice utažený. Vše bylo řešeno politicky. Všechno dění bylo ostře sledováno kontrarozvědkou. Vládl tam strach. Takových skupin jako ta naše tam v té hale bylo asi tucet. Jednoho dne jsem tam v jedné takové partě zahlédl kamaráda mého otce. Ten byl překvapen, kam mně to strčili. Hned šel za těmi našimi montéry a ujistil je, že jsme politicky neškodní. V našich vztazích nastalo citelné zlepšení. Ti montéři byli bývalí profesoři z právnické a přírodovědecké fakulty. Z politických důvodů byli nasazeni do výroby.

Bývalý ředitel obilní kooperativy pan Ladislav Feierabend se ve svých politických vzpomínkách zmínil o výroku soudruha Kopeckého, po roce 48 ministra informací, který prohlásil, že takové profesory, kteří oponují našemu zřízení nepotřebujeme. Vůbec není potřeba universit, máme li Rudé právo. Pod taktovkou takové politiky mnoho profesorů i studentů muselo opustit vysoké školy. V těch letech jsme měli nejvzdělanější dělnickou třídu.

Pak přišlo povstání v Mad'arsku. Viděl jsem, jak se vše obrátilo naruby. Tentokrát to byli komunisti, kdo mněli v kalhotech. Strach jim koukal z očí. Viset někde na kandelábru jako jejich soudruzi v Budapešti - to nebyla příjemná vyhlídka. Mnozí panikovali, naši montéři se rozveselili. Potravinové obchody zely prázdnotou. Dokonce i portréty Lenina zmizely z výkladních skříní. Vše vyprodané, jak známo, Rusové to povstání utopili v krvi. Ajrováckým komunistům odlehlo, ale zůstali nejisti.

Vedení podniku nás učně strkali z jednoho oddělení do druháho. Po několika týdnech v montážní hale jsem byl přesunut do dílny, které se přezdívalo "Zázrakárna". Všechny mašiny tam byly poháněny jednou předlohovou hřídelí, Byl to hustý les řemenů, které tam o sebe pleskaly a bylo umění se jim vyhnout a nenechat se jimi zabít. Ale i přes tu zastaralost, dělníci tam odváděli prvotřídní výrobky. Zkrátka zázrakárna, ale zase žádná nástrojařina.

Pak přišlo převelení do oddělení "Obrfrézy". To byla tmavá dílna páchnoucí acetonem. Tam se zvláštními frézami vyřezávaly do duralominových plechů patřičné tvary. Tam bylo několik žen, které ty plechy myly acetonem a zbavovaly je konzrvačního oleje. Ty ženy tam prý už pracovaly za Protektorátu, kdy se v Aero Praha vyráběly díly k německým letadlům Siebel Si 204 D. Ty ženy tam byly totálně nasazeny, prý posbírány pražskou policií jako "holky od Prašné brány". Ty ženy, poměrně mladé vypadaly jako stařeny. K žebráckým platům dostávaly půllitr mléka denně zdarma. Doslova se v tom acetonu koupaly. 

Nakonec jsem se dostal do t.zv. Rýsovny, velice klidné místnosti, kde bylo našim úkolem rýsovat všelijaké tvary na silné ocelové plechy, které potom svařeči autogenem vypalovali. Technologie raného středověku. Tam nám velel velice příjemný stařík, Napájel nás tam pár zaměstnanců rozpustným kafem, kterého měl doma ještě asi dvě kila....pozůstatek to z doby známé UNRRY. Kafe páchlo stuchlinou, ale bylo!!  Kdo si tehdy mohl pravé kafe dovolit? V rýsovně vládla harmonická  pohoda. Bylo tam zaměstnáno několik zajímavých lidí. Dvoumetrový zneuznaný umělec, zakladatel uměleckého směru "Explozionalismus" Vladimír Boudník. Nás kluky zasvěcoval do tajů toho uměleckého směru, Polosuchým štětcem udělal na papír flek a to co v něm viděl dokreslil. My kluci, k Boudníkově  zklamání jsme v těch flecích neviděli nic. V té partě tam ještě pracoval Rost'a Černý, který tehdy už byl činný v nějakém menším divadle v Praze. Později se stal známým jeho texty k populárním písním, které později zpívali Karel Gott, Matuška a jiní. Rost'a zemřel asi před čtyřmi lety. 

Vladimír nás několikrát pozval do svého atelieru někde v Libni, kde jsme viděli jeho uměleckou hut', ale i jeho před-explozionalistická plátna. Moc pěkné věci. Do toho atelieru chodil ještě akýsi Zbyněk Fišer, marxista neortodoxního ražení a který se později nechal přejmenovat jménem Egon Bondy, pak jakýsi Pergler a spisovatel, takový drobnější chlapík, Bohumil Hrabal. Pod Vladimírovým vedením jsme i básnili. Byla z toho celá sbírka básní "Ne-i.explozionalistů". Kam se asi poděla?

Vladimír a jeho kamarádi byla parta recesistů. Chodili na různé tahy po Praze, ale na ty nás učně nezvali. Druhý den po takovém tahu nám pak Vladimír vyprávěl, co vyváděli. Jednoho dne zašli do nějakého exklusivního hotelu do retsurace. Poručili si hrnec kávy z melty a půl bochníku chleba. Ten do toho hrnce s kávou nalámali a pak tu směs lemtali jejích hliníkovými lžicemi. Hotelový detektiv je pochopitelně okamžitě vyhodil. Takových kousků nám Vladimír navyprávěl...ale na to zde není místa. Později jsem se dozvěděl, že Vladimír v roce 1968 spáchal sebevraždu oběšením.

Pracoval tam s námi i jeden už starší spoluučen' Jirka Nerad, vynikající bas baryton. O přestávkách chodil do té montážní haly a zpíval nám tam známé basové arie z oper. Na konzervatoř přijat nebyl. Byl to praktikující katolík a zůčastn'oval se tajných seminářů katoické mládeže, které pořádal katolický intelektuál Páter Reisberg od Sv. Ignáce v Praze. 

Všechny petice, které jsme zasílali vedení učiliště, abychom mohli přejít do jiných podniků, kde bychom se mohli konečně věnovat nástrojařině byly oslyšeny. Sovětské Migy měly přednost. Ale jeden z mých spoluučnů měl velice vlivného otce na nějakém ministerstvu. Jednoho dne mi ukazoval papír, kde se m.j. psalo: "Povoluji tímto uvolnění pana Jarosava Přibyla (jméno pozměněno) z podniku Aero Praha. Okamžitě jsem si ten papír i přes jeho protesty půjčil a zašel za sekretářkou cechmistra, které jsem několikrát vyrobil tehdy modní čelenky z leštěných mosazných drátů. Ta na ten papír připsala...a Jana Marka. Naštěstí páska v jejím stroji i typ písma (což jsme si předem vyzkoušeli) byl k nerozeznání od originálu. Za týden jsme oba pracovali v továrně Elektrické pece, později ZEZ Praha jako nástrojaři. 

Tam nás uvítal dílenský mistr Vašek Bína zhruba těmito slovy: "Tak vás tady kluci vítám, nejsme tady politicky zblblí, můžete tu volně mluvit"

Post sciptum. 

Po několika letech, už jako konstruktér ve zmíněném podniku ZEZ jsem byl poslán do továrny AERO, tehdy už přejmenované na Středočeské strojírny, vyzvednout nějaký přístroj. Samozřejmě jsem zašel i do Rýsovny, kde ještě Vladimír Boudník pracoval. Hodně jsme vzpomínali...ale nebyl by to Vladimír, aby zase nevymyslel nějakou taškařici. Měl jsem tehdy na sobě modní balon'ák a asi jsem vypadal dost oficiálně. Vedle ve skladu materiálu pracoval takový poctivý dříč Lojzík, trochu zvláštní jednoduchý mladík. Vladimír mně k němu dovedl a představil mně jako soudruha inspektora z ministerstva průmyslu. Dlouho jsem vzdoroval, bylo mně Lojzíka líto, ale nakonec mně Vladimír přemluvil, což mně dodnes mrzí. Lojzík, se postavil do prvotřídního hapt'áku a předal mi knihu materiálu k inspekci. Stál vedle mně a vibroval strachy, zatím co se ostatní váleli smíchy.. po zběžné prohlídce knihy jsem ho pochváli, že knihu vede v excelentním pořádku .Lojzíka jsem ten den udělal nejštastnějším zaměstnancem Středočeských strojíren.