Předpokládám, že v této vážné době, kdy tolik lidí na Ukrajině trpí tou nesmyslnou válkou, tento blog nebude nevhodný. Snad to mnohé odreaguje od vážnosti doby. Předesílám, že jsem s Ukrajinci a přejij im mír a klid.
Běhen mého aktivního života v Kanadě jsem jako kostruktér strojů a zařízení nejprve pro dobývání ropy a posléze zpracování dřeva, musel podniknout mnoho služebních cest po vlastech kanadských i amerických. Ty americké byly v mnoha případech velice 'napínavé' až humorné, právě k vůli té pověstné byrokracii amerických úřadů.
Ale časy se mění. Někdy v letech sedmdesátých byli Američané až nesmyslně laxní. Někde jsem trčel v Okanaganském údolí v Kanadě, kde jsem musel vyřešit několik problémů, které se týkaly našich dodávek zařízení na zpracování dřeva. Tam mne dosáhl telex z podniku, kde jsem pracoval, abych se nevracel do kanceláře, ale zajel do vesnice Omak ve státě Washington (bylo to hned za hranicemi USA)kvůli nějakému průšvihu, ve keterém jsem byl namočen. Řítil jsem se tedy dolů a dorazil na hranici s USA. Tam ale nebyla žádná závora s tlupou bdělých a ostražitých amerických pohraničníků, nýbrž jen bouda připomínající české veřejné záchody a v malém okýnku jsem zahlédl podrážky kovbojských bot nějakého amerického individua. Zastavím a čekám, až se ty podrážky promění v nějakého živého tvora, leč, nestalo se. Tak tedy zatroubím klaksonem. Podrážky zmizely a v okénku se objevil ospalý pohraničník. "Co chceš?" vece pohraničník. "No já jedu do Omaku k vám" ..."No tak jed', kde je problém?" odpověděl ospalý a nebdělý Američan a proměnil se opět v podrážky vyčnívající z okénka. A tak jsem jel.
Jindy to ale nebylo tak jednoduché.V době panování páně Clintonova (to byl ten prezident, který byl tuze zaměstnán v oválném officu se slečnou Lewinskou) se USA trochu pokomunističtěly a zavedly tvrdý režim na hranicích. Ostří hoši s kolt'áky proklatě nízko nám na hranicích znepříjemnovali život. A nejen na hranicích...i na letištích. Jednou jsem letěl dolů do Louisiany vyřešit nějaký průšvih. Na letišti v kanadském Vancouveru si mne podal nějaký americký mladíček a chtěl na mně povolení k práci v USA. Tehdy ale platily úmluvy mezi USA a Kanadou, o bezproblémových služebních stycích. Pan americký mladík na mně chtěl povolení k práci v USA. Snažil jsem se mu vysvětlit o té úmluvě, leč mladík trval na svém. Hned jsem si vyžádal jeho služební číslo. Upozornil jsem ho, že v případě, kdyby mně do USA nepustil, pila ztrácí 25000 dolarů za každou hodinu zdržení. A dodal jsem,zdali má takový účet v bance, aby to nahradil. Hned mne pustil.
Jednoho dne jsem dorazil do státu West Virginia, do vesnice Buckhannon něco vyřídit. Domluvy s jižany bylo dobrodružství samo o sobě. Jejich jižanštině smíšenou se slangem z Hillibilies nerozumí ani Američan z New Yorku, natož já. Ale nakonec jsme se domluvili a problém byl vyřešen. Časně zrána jsem se vydal autem z půjčovny z Buckhannonu ve West Virginii do Clarksburku na letiště. Tehdy bylo vedro kolem 40 stupn'ů Celsia. Jel jsem po takové okresní silnici a tu mne zastaví praporečník, který mi sělil, že musím počkat, až dělníci něco uklidí na silnici. Tak jsem čekal. Jenomže jsem stál těsně před zatáčkou, ze které se mohl vyřítit nějaký ostrý hoch a napálit to do mně. Tak jsem zastavil v očekávání nejhoršího. Pak pan praporečník zmizel, a já chtěl popojet do bezpečné zony. Jenomže přede mnou stál starý rezatý 'klankr', nějaká Dodge z let padesátých a v ní trůnila velice obézní tetka. Já jsem nechal motor běžet, abych nepřerušil klimatizaci a zbouchl jsem dveře auta. Jenomže chyba lávky; tím, že jsem dveře auta zabouchl, ty se automaticky zamkly a já nemohl zpět do auta. Klíče byly zapíchnuté v zapalovači. Motor běžel a ta ručička ohlašující teplotu motoru se pomalu plazila k maximu. Co ted'? Jak zastavit motor? Auto se snažilo nějak jet dál, a já s hrůzou zjistil, že místo 'park' jsem tu páku nedotáhl a ta ukazovala zpátečku. Auto se snažilo plazit zpět jako krab, ale brzdila ho ruční brzda. Tak jsem ze škarpy natahal spoustu kamení, a položil je před kola, aby auto nedělalo blbosti. Došel jsem až k té tetce a vysvětli jí moji situaci a požádal aby dojela do vesnice a poslala pro mně nějakou autoslužbu. Jenomže tetka se hned rozkecala, že to zná, že ten její trouba starej jednou jel na ryby a zamknul si klíče v autě. A já na tetku naléhal, at' nekecá a zavolá mi pomoc. Tetka nakonec odjela. Motor auta si spokojeně hučel, a mně v té panice a tropickém vedru nenapadlo ucpat výfuk a motor zastavit. Za chvíli jel kolem místní šerif. Hned se dal se mnou do řeči, že jako ten můj akcent a tak odkud jsem atd. Já ho prosil, aby mi to auto otevřel...určitě má na to nějký vercajk. On ale že to neudělá, že tak chtěl jednou někomu pomoct, zničil u auta zámek amusel majiteli vysolit 300 dolců. Co ted'?
Ale pane řidič, já vím co. V tý vesnici je známý zloděj aut, já tam brnknu a nějaký můj deputy toho mladíka sem pošle. Asi za půl hodiny přijel takový orezlý 'van' a z něho vylezlo divoce vypadající individuum s takový velkým trojzubcem, jakým blahé paměti pan Mars či kdo, vládl divokým mořím. Trojzubec tam někam do auta vrazil a auto bylo otvřené. Dával jsem mu za to dvacetidolar, ale on že nic nechce...'dnes pomáhám já tobě, zejtra ty mně'.
Tak jsem odpálil a dojel do Clarksburku pár minut před odletem mého letadla. Dp letadla jsem vlít a letěl do Pittsburghu v Pennsylvánii na další přípoj do Vancouveru. V Pittsburghu jsem vlezl téměř do prázdného letadla. I to už bylo podezřelé. Letadlo se odplížilo na runway. Pan kapitán nás všechny (byli jsme tam asi 4 pasažéři) uvítal a ujistil, že v Des Moines v Iowě budeme za pouhé dvě hodiny. "Špatné letadlo!!!" Vylít jsem se sedadla a uháněl dopředu. Ostrým hlasem mně nějaký uniformovaný ouřada zastavil a prohledal mi kufřík a zkontroloval můj pas. 'terorista, chce unést letadlo!!' Letadlo se odšouralo zpět na výchozí stanoviště k velké radosti těch zbylých třech pasažérů. Rádiem zastavili letadlo právě startující na Vancouver. Letadlo na mně počkalo a všech těch asi 200 pasažérů se dalo do řehotu, když mně upoceného a vyděšeného spatřili jak jsem do letadla přilít. Dolétl jsem v pohodě do Vancouveru a těšil se na další služebku.
Do toho špatného letadla mně navedli dvě lepé stewardky.
