Jeden celý světadíl oficiálně odmítá požadavek OSN i nátlak aktivistů. Bude zajímavé sledovat dvě věci: co udělá OSN a aktivisté a zda někomu z „bojovníků proti klimatické změně“ dojde, co dělají špatně.
Místopředseda australské vlády Michael McCormack prohlásil, že těžba uhlí je pro Austrálii životně důležitá. A vláda odmítla požadavek OSN přestat do konce roku 2050 používat uhlí. S ohledem na to, že v Austrálii žije jen nějakých 23 milionů lidí, nemůže samotná spotřeba uhlí v Austrálii představovat ve světovém měřítku problém. Problém představuje něco jiného: Velký export uhlí, například do největšího světového znečišťovatele Číny a do dalších zemí jihovýchodní Asie, ve kterých poptávka po této komoditě stále roste. A také sama skutečnost, že se země oficiálně postavila proti jednomu z hlavních bodů světové levičácké agendy, tedy kampani za obnovitelné zdroje, kampani za zastavení změny klimatu.
Austrálie je přitom rozvinutou ekonomikou, která nepobírá ze zahraničí žádné finanční příspěvky, takže se jí nedá vyhrožovat jejím odebráním. Což bývá první mechanismus, který se pro mezinárodní nátlak nabízí. V podstatě si můžeme pasáž o možnostech nátlaku na protinožce odpustit, protože žádná taková reálná možnost nyní neexistuje. Samozřejmě kromě intenzivní snahy aktivistických levičáků zahltit Australany propagandou a změnit v ní politické klima, což by vedlo k dlouhodobější změně vlády. Tedy k modelu, který příznivci této ideologie používají v Evropě a USA. (V celku úspěšně, bohužel…) Na to, že propukne propagandistická ofenziva, se dá bezpečně sázet i vlastní život.
Škoda, že se stejnou jistotou se nedá předpokládat, že by se klimatisti začali zajímat o to, co dělají špatně. Dozvěděli by se totiž to, co by zbořilo jejich svět. Lidi s tím, že nemáme žít v oblacích dýmu, souhlasí. Souhlasí docela i s řadou dalších věcí z aktivistické agendy. Jen je nechtějí zavádět okamžitě, když nemají dostupné náhrady za současné postupy a technologie. Což bude chvíli trvat. Celý přerod energetiky se všemi souvislostmi do dalších oborů je totiž pro všechny enormně finančně náročný. To je celý fór.
I když, možná na konci eko-logistického tunelu už bliká světélko. Minimálně čeští Greenpeace už nemají bezuhlíkové jaderné elektrárny za největšího nepřítele. Nepřiznali to oficiálně, ale prakticky proti němu přestali vystupovat. Plyn jako by pro ně neexistoval, byť se jeho pálením CO2 uvolňuje samozřejmě také. Vzhledem k tomu, že tahle organizace má mezinárodní ústředí, jde si jen těžko představit, že by tenhle přístup neměl posvěcení z nejvyšších míst. Takže třeba už nejvýznamnější ekologičtí aktivisté na světě přemýšlí, jak začít mít realistické cíle. Ale jak to zároveň nepřiznat, protože přiznat chybu je pro ně nepředstavitelné… Kéž by to tak opravdu bylo.
