Proč vždycky chceme toho, koho nemůžeme mít?

Proč nás nejvíc láká to, co nemůžeme mít? Možná nejsme zamilovaní do člověka, ale do své představy o něm. A když se z nedosažitelného stane dostupné, kouzlo se vytratí. Hledáme lásku, nebo jen vzrušení z lovu?

Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlíp. Ale co když jsme jen chronicky posedlí honbou za tím, co nám uniká? Možná jsme si tak zvykli na pronásledování, že když se konečně někdo zastaví a řekne: „Jsem tady, ber mě,“ najednou ztrácíme zájem.

Kamarádka se mi nedávno přiznala, že ji přitahují jen ti, kteří ji ignorují. „Když se mi někdo líbí a píše mi hned zpátky, přestane mě to bavit,“ povzdechla si. A já se musel zamyslet – kolikrát jsme si namluvili, že je to láska, když to byla jen hra?

Proč nás přitahují ti nedostupní? Možná proto, že když někoho nemůžeme mít, vytvoříme si jeho dokonalý obraz v hlavě. Nezamilováváme se do něj, ale do toho, co si o něm představujeme. A když ho konečně máme, iluze zmizí a zůstane jen realita – která už nám tak vzrušující nepřipadá.

Takže se ptám – chceme opravdu lásku, nebo jen vzrušení z lovu? A co když pravá láska není o tom, kdo nejvíc utíká, ale o tom, kdo s námi chce zůstat?