Proč nám muži vždycky volají, až když už je pozdě?

Sotva začneš mít život jakž takž pod kontrolou a káva ti konečně nechutná po slzách… pípne zpráva od ex. Náhoda? Sotva. Tohle je příběh o tom, jak se minulost ráda připomíná – ideálně v momentě, kdy se jí už vůbec neptáš na názor.

Seděl jsem v malé kavárně na Bělehradské – v takovém tom druhu místa, kde vám dají kávu s úsměvem, ale nikdo po vás nechce, abyste byli víc, než právě jste. Ideální prostor pro přemýšlení… a taky pro zprávy, které nikdy neměly přijít.

„Ahoj… jak se máš?“ Přišla mi přesně v momentě, kdy jsem se nadechoval k prvnímu doušku espressa. Jméno na displeji? On. Ten, co mě před rokem nechal čekat na nádraží. Ten, co říkal, že „není připraven“, ale očividně byl připravený dost na to, aby si do týdne našel nového.

„Jak se mám?“ No… piju kafe, snažím se nedusit ironií a přemýšlím, proč mají muži tendenci vracet se ve chvíli, kdy už je nám konečně dobře.

V Kaferumu bylo ticho. Jen šum mlýnku, vůně kávy a moje myšlenky, co běžely rychleji než notifikace na telefonu. Přemýšlel jsem, jestli jim to dělá dobře – ten návrat. Jestli si opravdu myslí, že „jen se ozvali“, nebo jestli chtějí vědět, jestli by ještě mohli.

A já? Já jsem byl chvíli v pokušení napsat zpátky. Ale pak jsem se podíval na tu kavárnu kolem sebe. Usmál jsem se na baristu a došel k jednoduchému závěru: život je moc krátký na to, abychom pili špatnou kávu – a ještě kratší na to, abychom odpovídali na zprávy od mužů, kteří se neuměli rozhodnout, když jsme tam opravdu byli.

A tak jsem telefon položil displejem dolů. Usrkl jsem espresso, narovnal záda a rozhodl se, že tentokrát mu neodpovím. Ani za hodinu. Ani „jen ze slušnosti“. Ani už vůbec.

Protože jestli je jedna věc, kterou jsme se měli naučit už dávno, tak je to tahle: Když se ti ozve minulost, buď zdvořilý – a ignoruj ji.