Emigranti na českém internetu

Rád bych učinil několik poznámek k jevu, který provází diskuse na českých internetových serverech. Pracovně jsem ho nazval: „Kde domov tvůj, tam samý chuj.“

Patrně jste již někdy na tomto nebo jiném zpravodajském serveru narazili na diskusní příspěvek, který zněl přibližně takto:

„No jo, to je pro vás čecháčky typické, naštěstí už v tom vašem kocourkově nežiju.“

Tato podnětná a pro všechny jistě zajímavá myšlenka bývá potom pravidelně doplňována současným místem pobytu hrdého emigranta, a to buď v příspěvku samotném, nebo jako součást přezdívky, například:

„Venca Koloťuk, Chicago, Il.“

Tento fenomén by jistě zasloužil důkladnější psychologický rozbor. Co vede emigranty k tomu, aby se vraceli na český internet a zde jednak ponižovali své bývalé spoluobčany, a jednak vystavovali na odiv své nové, cizokrajné a nekocourkovské, bydliště?

Nemaje potřebné vzdělání, mohu se jen dohadovat. Je to obyčejné vychloubání? Pomsta za ústrky, ať už domnělé, nebo skutečné, kterým byl emigrant v české kotlině vystaven? Těžko říct, možná od každého trochu. Jedno je však jisté – podobné příspěvky jsou místy komické, ale především nedůstojné, až trapné.

Nelze jistě zpochybňovat právo občana opustit svou vlast, pokud dospěje k názoru, že jinde mu pšenka (rýže, banán) pokvete lépe. To platí dnes, stejně jako v době, kdy emigrace byla obtížná, nebo dokonce nebezpečná. Rovněž nelze zcela zavrhnout právo emigranta na komentování situace v bývalé domovině, přeci jen však cítím, že svobodě slova jsou zde kladeny poněkud větší překážky, než když je kritikem český státní občan domicilovaný na našem území.

Mezi námi Čechy řečeno: Nemáme se zle, ale přeci jenom ta naše demokracie ještě nedospěla. Korupce kvete na všech úrovních státní správy, veřejné peníze tečou neznámo kam, a pokud známo, potom nevyšetřeno, a pokud vyšetřeno, potom neobžalováno, a pokud obžalováno, tak osvobozeno. O politice ani nemluvím, každý jistě dá dohromady aspoň deset průšvihů jen za ty dva měsíce nového roku.

Přesto tady dál žijeme, a pokud mohu mluvit za ty, které osobně znám, máme to tu rádi. Možná právě proto beru kritiku od člověka, který vidí problémy své země, ale zůstává v ní a v rámci možností se je snaží buďto řešit, nebo aspoň nezhoršovat, ale nelíbí se mi protičeské řeči těch lidí, kteří se vzdali své odpovědnosti za domácí poměry a tím, alespoň dle mého názoru, i části práva na jejich kritiku, natož takto nevybíravou, až sprostou (když se zastavím u samotného pojmu „čecháček“, propagoval ho u nás nacistický kolaborant a zrádce Emanuel Moravec, a to v protikladu ke správnému Čechovi, rozuměj rovněž kolaborantovi). Někdy mě tito lidé rozčílí, jindy se nad jejich vypiskováním pobavím, ale převážně je mi z nich smutno. Pro naši, českou věc jsou zřejmě ztraceni. A to nemyslím vyhraněně nacionalisticky – jen jako vyjádření kladného postoje k Čechům a Čechám, Moravě a Slezsku. Hlásit se k české věci, to pro mě znamená říkat si: „Občas to tady stojí za houby, a mocipány by patřilo nakopat do zadních partií, ale celkově vzato jsem rád, že jsem Čech, a že žiju právě tady“. A třeba občas zajít k volbám, okřiknout poražence a protičeské živly, a nestydět se v zahraničí za to, že můj domov je Czech republic, Central Europe, Earth. :)